Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Je to v České republice opravdu tak blbé?

Šimon Achenbach 11.12.2012

Krátce po tom, co se to v Československu podělalo, vydal jsem se tam s manželkou. Pro mě poprvé bájná zem mých rodičů, pro ni návrat domů. Plnil jsem poslední přání táty a maminky – uložit jejich urny do hrobu jejich rodiny na Olšanském hřbitově. Byli sice oba katolící, ale bylo to jejich přání nechat je zpopelnit .... právě proto, že oba až do smrti věřili, že se tak budou moc jednou vrátit.

Praha a i Plzen, odkud pochází moje žena – na mě působily jako jiný svět. Hodně otlučených domů, plno zakouřených hospod a především strašně moc lidí s neuvěřitelně umaštěnými vlasy. Já mlčel, cizinec se má jako host chovat slušně a moc nekritizovat. Tenkrát bylo všechno vzhůru nohama, kam jsem přišel, všude se mluvilo o politice.

Zajeli jsme se podívat na venkov, na statek z kterého pocházel rod mého táty. Nikomu jsme tam neřekli svoje jméno, nechtěli jsme budit dojem, že něco chceme. Velikánská budova statku byla do polovičky rozpadlá a v druhé byla slepičárna. Výměnek, takový malý kamený domek, který tehdá měl každý hospodář – byl zabydlený snědými lidičkami, kteří pracovali v JZD. V místní hospodě jsem hlavně pátral po starém tátově kamarádu, Honzovi K., který byl dříve bohatý sedlák a riskoval život tím, že tátovi a mámě pomáhal tenkrát utéct za hranice. Dozvěděl jsem se, že už nežije, ale jeho syn, také Honza je ted na koni a už si zažádal o navrácení polí a statku. Ale místní štangmasti mě ujistili, že mu to nedarují, protože i když komouši šli do prdele, oni mají s místním JZD svoje plány.

Honza mě nejdříve nedůvěřivě okukoval, ale když jsem mu řekl kdo jsme, pozval mě dál. Vyprávěl mi, že jejich hospodářství bylo v rodě déle než 200 let a on stejně dělal v JZD traktoristu. Když jsme se loučili, říkal mi .... ‘přijed za deset roků a uvidíš ...’

Teprve při své třetí návštěve a to bylo nějakých patnáct roků jsem si na jeho slova vzpoměl a vydal jsem se za ním. Statek jsem nepoznal. Jako by ho postavili včera, nic se nezměnilo v jeho starodávném slohu, jenom zářil barvami. Na dvoře stálo pět traktorů a dalších pár mašin, kterým já nerozumím a půlku zahrady zabíral nově postavený kravín. Honza byl poloviční než jsem ho pamatoval, snědou opálenou kůži skoro jako ti učmoudění lidičkové v tom výměnku našeho bývalého statku. Ale oči zářily hrdostí a když mi podal ruku, jako by jste chytli železo. Prostě ty staleté sedlácké geny v něm byly a nakonec přeci jen vyhrály.

Prahu jsem také skoro nepoznával. Říkal jsem si – hergot proč ti Češi pořád jenom nadávají a naříkají? Dřív ošumělé domy jako by vypadly z katalogu na města západní Evropy, auta jak by smetl, obchody narvané a všude se producírujou nádherné holky. A ty zamaštěné vlasy zmizely jako zázrakem.

Jenom ty kecy o politice jaksi nezmizely. Všude se jenom mluví o tom, jak je republika rozkrádána a jak by to každý tramvaják uměl srovnat. Já věřím, že se tam krade, protože ono se krade všude na světě. Ale to nikdo nevidí jak se to strašně všechno změnilo? Není tak trochu také vina v těch co pořád spílají? Já si myslím, že za to hodně může také obyčejná lenost. Ona každá demokracie je vachrlatá a strašně zneužitelná. Všude, naprosto všude – když si ji lidi zvolili, trvalo hodně dlouho, než se v ní naučili žít. V něktrých zemích se navzájem tak pobili, že se o tom Čechům ani nezdá. Jako v Indii, nebo Jugoslávii. To Češi a Slováci světu ukázali a měli by si toho vážit. Prostudovat si historii takové Francie, Anglie, nebo i naší Ameriky by neškodilo. Víte kolik desetiletí tam všude trvalo – než vyrostly generace bez závaží minulosti? A ty čerstvé demokracie byly často stokrát horší než to, co vám dnes doma pije krev.

Také v minulosti hodně národů tu změnu nezvládly. Chtěly všechno perfektní také okamžitě. Také byli naštvaní a všechno začali bořit. Možná by stálo za to zvážit všechna ‘pro’ a ‘proti’ – než se všichni navzájem porvete a pak už bude pozdě ......

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.