Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

Je radikalismus řešením současných problémů?

parlost 8.4.2013

Poslední dobou je vidět, jak se světem – převážně tím západním – šíří nespokojenost. Nekompetentnost politiků, nenažranost některých skupin (především bank) a neustálá manipulace masami si začíná vybírat svou daň. Lidé začínají mít politiků a jejich kmotrů, jak se jim nyní říká, dost. Průvodním jevem je rostoucí radikalismus. Je však radikalismus cestou k vyřešení problémů?

 

Podobná situace proběhla naší civilizací nejednou. Západní svět má za sebou své revoluce; Husitské povstání, Bílá hora, velká francouzská revoluce, americký boj za nezávislost, boje proti anglickým reformátorům, I. a II. světovou válku, studenou válku. Při pohledu nazpět do na naší nijak zvlášť dlouhé historie toho máme za sebou hodně. Občas masy došly k závěru, že je nutné zatřást starými strukturami a vystavět nové. Otázkou je, zda to je nejlepší řešení.

 

Zdegenerované vládnoucí elity jsou často jako ta žába, která pokud jí dáte do pomalu zahřívané vody, tak se v ní dobrovolně uvaří. Vždy si namlouvají, že se jedná o drobnou nespokojenost, jež bude uchlácholena občasným ústupkem. V současnosti však státy přestávají mít peníze a začínají své občanu dusit více a více. A. Solženicyn kdysi napsal, že lidem je možné vládnout jedině tehdy, mají-li co ztratit. Když nic nemají, snadno se vyvážou zpod kontroly. Tohoto bodu jsme však zatím zdaleka nedosáhli; nicméně jisté varovné signály se už Evropou plíží (např. neuvěřitelně velká nezaměstnanost).

 

Problémem je, že tak učiní tou v dané chvíli nejjednodušší, ale zároveň tou nejhorší cestou. Frustrace způsobuje agresivní chování „padni komu padni“. Násilí však není úplně tím nejlepším řešením. Na straně mas je pravidelně mnohem více obětí. Elity se navíc dnes mohou velmi efektivně pohybovat po celé zeměkouli a tak se nedá očekávat, že by násilí něco vyřešilo. Navíc, co si budeme namlouvat, na současných strukturách jsme natolik závislí, že si nedokážeme život bez nich představit. Bez mobilu, Internetu a teplé sprchy „nepřežije“ většina lidí ani 24 hodin  (s nadsázkou řečeno).

 

A tak se frustrace přesouvá do několika ne moc veřejně podporovaných akcí a demonstrací. Také internetové diskuse jsou plné gaučových reformátorů a protestantů vzývajících po odplatě, předpovídajících 3. světovou válku, atp. Pravdou však je, že z gauče toho moc nezmění. Demonstrující, kteří ve svém projevu prokážou naprostou neznalost a jsou zcela zjevně ne moc inteligentní (řekl bych až živočišní) také masy nepřitáhnou.

 

Válka a násilí řešením nejsou. Demokracie nám poskytuje veškeré páky pro to, abychom svět napravili. Problém je, že implementovat demokracii v jejím pravém slova smyslu se nám nikdy nepodařilo. Demokracie může fungovat jen tehdy, je-li splněno několik podmínek:

 

1)      Lidé jsou svobodní. Tohle prostě v současnosti neplatí. Jen nejsme podřízeni panovníkovi, ale bankám. Banky spolu s politiky a tím, co se nazývá konzumním způsobem života, vytvořili generace lidí, kteří jsou po uši zadlužení. Nejsou zadlužení za dovolené či rozhazovačný způsob života; z naivního rozhazování z doby před r. 2008 už většina lidí vystřízlivěla. Jsou zadluženi, aby vůbec dokázali pokrýt své základní životní potřeby (energie, jídlo, ale i mobilitu a vzdělání). Banky si od lidí půjčují, aby tyto peníze dál půjčovali za nehorázný úrok. Přitom lidi platí už jen za to, že ty peníze tam vkládají. Banky těží z toho, že jsou už natolik do naší infrastruktury zabudované, že bez nich by se prakticky všechno zhroutilo. Výplatu na ruku už dneska prakticky nedostanete a tak si každý musí zřídit účet. Bezhotovostní platební styk je čím dál častější. Peníze už dneska nejsou hmotné; jsou to čísla uložené na nějakých serverech. Postupné zadlužování populace nás jednoduše zbavuje svobody. Zadlužený člověk nemůže praštit s prací; musí pěkně makat klidně i za minimální mzdu jinak o všechno přijde. Exekutoři, posvěceni zákonem udělají z malého dluhu dluhy desetitisícové. Už nejsme nevolníci, máme relativní svobodu pohybu, vyznávat můžeme jakékoliv náboženství, svobodu slova také máme, politická příslušnost se neřeší – zato jsme ztratili svobodu finanční, což je jako bychom ztratili svobodu nad uspokojováním svých základních životních potřeb. Vezměte si, že většinu peněz, které jsme vydělali, jsme vlastně nikdy neviděli. V principu by bylo jedno, zda jsou peníze ve formě zlata, papírků či elektronicky zapsaných položek v nějaké bankovní instituci, pokud by banky nezneužívaly tohoto systému na úkor většiny a byly prakticky beztrestné, protože „bez bank to prostě nejde“. Stát a banky nás všechny připravují o velkou porci našich výdělků, zatímco my jsme k tomu už tak nějak letargičtí. Pro zajímavost si spočtěte kolik dáte bance měsíčně na úrocích a poplatcích, kolik dáme státu na daních, na sociální a zdravotním pojištění, kolik zaplatíme DPH a spotřební daně (spotřební daně na benzín se projevují hned dvakrát, protože jí platíme v benzínu, ale taky v produktech, které kupujeme a které často nacestují stovky kilometrů), kolik zaplatíme zá různí úřednické úkony, kolik zaplatíme za eko-energii, nemluvě o vyživovací povinnosti, které máme vůči určitému etniku, atp. To vše nás zbavuje svobody, protože musíme strávit obrovské penzum času v práci, abychom to všechno zaplatili. Přitom protihodnota je pochybná a o tom, co za ten čas dostaneme, rozhoduje někdo jiný mnohdy kdesi v Bruselu.

2)      Lidé jsou morální. Demokracie a kapitalismus mohou fungovat jedině tehdy, jsou-li jasně dány pravidla hry a ta pravidla se dodržují. Aby se pravidla dodržovali a hlavně, aby byla ku prospěchu všem, musí být lidé a hlavně zákonodárci silně morální osoby. To bohužel lidé zvláště v postkomunistických zemích nesplňují. Tomu jak ochcat systém věnujeme více času než práci pro dobro co nejvíce lidí. Prodejci lžou. Supermarkety šulí potraviny a reklamními a psychologickými triky odírají jak zákazníky, tak i vlastní zaměstnance. Země je plná callcenter a podomních prodejců, kteří vědí, že to, co nabízejí, zákazníkovi nic nepřinese. V celém světě firmy praktikují politiku „řízené životnosti produktů“, které se jakoby náhodou poserou ihned po vypršení záruky. Už na školách studenti podvádějí namísto snahy se něco naučit. Docenti a profesoři často kradou práci svých doktorandů. Atp. Je vidět, že lidé nejsou primárně morální, popř. se velmi rychle nechají zkazit. A kdy se nechají zkazit nejrychleji? No samozřejmě pokud máte pod palcem jejich základní potřeby a pokud jsou líní a často i nevzdělaní.

3)      Lidé jsou vzdělaní. Abychom dokázali chápat struktury a jejich chování, je nutné mít všeobecný rozhled; jinými slovy „být vzdělán“. Nehovořím zde o cíleném specializovaném vzdělání typu mikrobiolog či IT specialista. Hovořím o obecném vzdělání, které zahrnuje široké spektrum obecných znalostí z různých oblastí lidského poznání. Lidé často žijí v bublině své „vlastní zkušenosti“. Vlastní zkušenost je neocenitelná – o tom polemizovat nehodlám. Problém je, že zkušenost je vlastně jen vlastní interpretací dané události. Navíc, člověk většinou žije v určité komunitě, má určité vzdělání, atp. čímž je vlastně „barevnost“ myšlenek, s nimiž se setká, značně omezena. Je to, jako byste žili v modré části duhy a nikdy se nedozvěděli, že duha zobrazuje i jiné barvy. Nevzdělaným člověkem velmi snadné manipulovat. Jen obtížně odhaduje důsledky vlastního chování. Pokud někdo dočetl až sem, úplně si dokážu přestavit, že mnozí z vás možná uznale pokyvují hlavou a říkají si, že je hrozné, jak jsou ti lidé kolem vás nevzdělaní. Bohužel jste pravděpodobně úplně stejní pitomci jako oni nebo já. Paradoxem neznalosti je, že si jí zpravidla neuvědomujeme. Vytváříme si své vlastní pravdy, které nepodrobujeme kritickému zkoumání. Na základě vlastní zkušenosti lidé dříve dedukovali, že země je placatá. Většina z nás by v době objevu, že je země kulatá, nazývala průkopníky této myšlenky kacířem či přinejmenším bláznem. Učení se je proces, který by neměl ustat celý život. Bohužel, většina lidí na učení rezignovala ještě předtím, než dokončila povinnou školní docházku.

 

Ponechám na čtenářích, zda jsou tyto podmínky vůbec splnitelné a zda tak demokracie není jen další utopií, která zapadne prachem. Faktem však je, že vracet se zpět k režimům, které už selhali, je nesmysl a lidé toto požadující by se měli nechat vyšetřit.

 

Na začátku jsem položil otázku, zda je radikalismus řešením stávající situace. Nyní bych tu otázku položil jinak: jsou nevzdělaní, nemorální a nesvobodní lidé schopni po svržení jedné struktury vybudovat jinou – lepší? Myslím, že nikoliv. Změnu musíme udělat v rámci těchto struktur. Ne jí rozbít, ale opravit. A proto je třeba jít složitější a bolestnější cestou a začít od sebe. Podle mě není třeba hned měnit celý svět. Svět se skládá z drobných činů. 

 

Do dnes mám vrytou v hlavě jedu větu z filmu 1492 Dobytí ráje: „Nebe i peklo dlí v lidských srdcích. Bereme si je sebou, kamkoliv jdeme.“  

 

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem, tak máte mé uznání. :-)

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.