Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

Je náš vesmír vyladěný?

Cynyc 9.11.2013

aneb Proč má svět smysl? Další nudné filozofické zamyšlení.

Fyzikální model vesmíru má některé základní, bezrozměrné konstanty, pro jejichž přesnou hodnotu neexistuje fyzikální argument (stručně řečeno, základní konstanty, které jsou vzájemně nezávislé a všechny ostatní jsou z nich odvoditelné). Příkladem je konstanta jemné struktury, která charakterizuje sílu elektromagnetické interakce. Ukazuje se, že malá změna hodnot těchto parametrů by znemožnila existenci života, jak ho známe. Například změna zmiňované konstanty jemné struktury o 4% by způsobila, že by ve vesmíru (termonukleární fúzí ve hvězdách) vůbec nevznikl uhlík.

Náš vesmír je právě v tom úzkém rozmezí hodnot, ve kterém život existovat může. To však samozřejmě není náhoda - kdyby v něm nebyl, nemohla by tu vzniknout ani inteligence, která by takovou otázku zkoumala. Toto je jádro takzvaného slabého antropického principu, což je tvrzení, že některé pozorované parametry našeho vesmíru mají hodnotu (či její rozmezí) danou tím, že existuje pozorovatel, který je naměří. Kromě zmiňovaných konstant je dalším fyzikálním příkladem stáří našeho vesmíru - život podobný našemu nemohl vzniknout, dokud hvězdy nevytvořily dostatek těžkých prvků. Odpověď na otázku stáří vesmíru tedy není libovolná, ale je omezena tou fází vývoje vesmíru, která umožňuje inteligenci schopnou takovou otázku zformulovat.

Toto pozorování dává konkrétní podobu zdánlivě paradoxnímu tvrzení, vybublávajícímu z kvantové fyziky: vědomí není nezávislý pozorovatel vesmíru, je jeho aktivním tvůrcem přinejmenším v tom smyslu, že některá pozorování nejsou možná, protože samotná přítomnost vědomí jim odpovídající stav vylučuje.

Jiným hezkým příkladem stejného principu je odpověď na otázku, proč vlastně vesmír dává smysl, tedy, proč z tak mála informací, které o něm stihneme zjistit, toho o něm tolik dokážeme říci. Teoreticky např. není žádný důvod, proč by v každém bodě vesmíru nemohly platit jiné fyzikální zákony či že by náš lokální, vnímatelný svět nebyl zcela chaotický. V takovém vesmíru by ovšem inteligence nebyla žádnou výhodou, nikdy by evoluční selekcí nevznikla, a nemohla by tedy ani položit otázku smysluplnosti.

Všechna předchozí tvrzení jsou zdánlivě založena na nevyřčených předpokladech o tom, co je inteligence, resp. inteligence našeho typu (Může inteligence našeho typu nebýt založena na uhlíku?). Ve skutečnosti na nich nejsou závislé, protože jsou platné při každé (rozumné) definici těchto pojmů.

Dále jde ve svém tvrzení tzv. silný antropický princip, což je na rozdíl od proncipu slabého už metafyzické tvrzení: říká, že vesmír musí mít takové vlastnosti, aby umožnil (nebo dokonce aby v něm vznikl) inteligentní život. To při jisté interpretaci působí až nábožensky (tedy, že existuje entita, která tvoří vesmíry tak, aby v nich inteligence vznikla či mohla vzniknout), ale lze jej chápat i zcela střízlivě jako vymezení nejasného pojmu existence: vesmír, ve kterém nevznikne inteligence, nemůže být ani potenciálně nikým pozorován, nemá smysl ho zahrnovat do úvah, a tedy v dobře definovaném smyslu slova neexistuje. Existují jen vesmíry, které jsou pozorovatelné.

Důležitíá poznámka na závěr: silný i slabý princip jsou nevědecká tvrzení. Předpokládají alespoň hypotetickou existenci jiných vesmírů. Ty však námi nikdy nemohou být pozorovány (jinak nejde o jiné vesmíry v pravém slova smyslu), proto jsou tvrzení o nich nefalzifikovatelná a nevědecká. Přesto je např. slabý antropický princip zjevně platnou tautologií. Jde tedy o příklad toho, že existuje validní exaktní poznání (byť má, jako v tomto případě, jen podobu zjištění, že určitá otázka není smysluplná), které není vědecké.

Pokud se najde alespoň jeden čtenář, který dočte až sem, budu mile překvapen. Proto ani není třeba patlat se se závěrem :-)

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.