Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Jan Werich - můj oblíbený "kolaborant"

Simon Achenbach 11.2.2014

Animated fireplace burning logs

"Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." [Jan Werich] 

                                                                                    

Jako důkaz o tom, jak české duši nemůže porozumět ten, co se tam nenarodil, nebo celý život nežil – je rozdílný pohled na nezapomenutelného Jana Wericha. Ono už jenom to, napsat o Werichovi něco nelichotivého přináší riziko. A nedej bože, že si něco takového dovolí nějaký cizák ....

                                               

"Nejhorší srážka v životě, je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky, vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem." [Jan Werich]

                                              

Pro mne něco takového je téměř neřešitelný rébus. Mám totiž Jana Wericha nesmírně rád pro jeho mistrovské herectví a záblesky hluboké moudrosti. Všiměte si .... že píši “záblesky”. Jan Werich především zmoudřel až ke stáru, ale tak už to většinou bývá. Ale ani tohle zmoudředí nevymaže řadu věcí – které by i on, samozřejmě po tom svém “zmoudření” – nazval bez pozlátka: volovinami.

           9736723_gal.jpg

K lidským “volům“ měl Jan Werich víc než sentimentální vztah. Byl to on, kdo dokázal tak překrásně vysvětlit ten rozdíl mezi .... “vul” a “vůl“. Bez toho kroužku to vlastně ani není nadávka, spíše přátelský štouchanec. Ale čím protáhlejší “vůůůl”, tím větší .... no prostě vůl.

                             Jan Werich [a] Jiří Vosko Osvobozené divadlo: Vest 

Janu Werichovi bylo 13 let když vznikla Československá republika a dobře si pamatoval – jak tehdá “hrdiní” Pražáci hodili plechového orla Rakouska-Uherska do Vltavy ..... když jim už nemohl nic udělat. K Werichovi samozřejmě nerozlučně patří Jiří Voskovec. Jejich jeden z nejslavnějších hitů, hra “Vest Pocket Revue” vlastně vznikla proto – že je nalákalo vypsání odměny 1000 korun, což v té době byla závratná suma. Úspěch odstartoval éru Osvobozeného divadla.

Byl bych poslední, kdo by Werichovi vyčítal  tehdejší  levicovou orientaci. Byli s Voskovcem především klauni. A správný klaun má provokovat, poštuchovat pány a pobavit. 

                                                   

"Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou. Ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to se nevyvraždit." [Jan Werich]

                                                  

Jan Werich byl hříšný člověk, jako většina z nás. Měl opravdu moc rád děvčata a ani nebyl moc věrný své manželce Zdence. Teprve po jeho smrti vyplulo napovrch – že měl mnohaletý mimomanželský vztah. Na druhé straně věřím jeho osobnímu lékaři Jaroslavu Hovorkovi, že i když trval 30 let .... nikdy neprozradil o kterou ženu šlo, protože nechtěl rozbít její rodinu. Dosut se myslelo, že Jan Werich měl pouze dceru Janu – která neměla příliž štastný život a skončil smrtí na rakovinu ve 45 letech. Když vyšlo najevo, že Werich měl i nemanželského syna – kterého nechal dát k adopci – některým lidem to pošpinilo obrázek o charakteru slavného herce.

Jan Werich na rozdíl od Jiřího Voskovce se rozhodl po r. 1948 s komunistickým režimem spolupracovat. Nakonec nebyl jediný z populárních herců a umělců. Ani to bych mu nevyčítal, byla to jeho profese a nějak se musel živit. Horší bylo, že ačkoliv byl mimořádně populární, nikdy se nezastal svých pronásledovaných a vězněných kolegů.  To se změnilo až v roce 1968 kdy podepsal petici Dva tisíce slov.  Ovšem Jan Werich zůstal oním levicovým intelektuálem jakým byl vždy. Využil svého neodolatelného šarmu a podporoval šéfa komunistů Alexandra Dubčeka kde jen mohl. Když reformní komunistické křídlo prohrálo a vojska Varšavské smlouvy republiku okupovala .... Jan Werich ze strachu o svůj život odejel do Vídně.

    11908829_gal.jpg

                        Měl Jan Werich dvě tváře, jako ve filmu ....?

Jan Werich se nakonec do Prahy vrátil. Byl to národní umělec a nový režim s ním měl svoje plány. V roce 1977 Rudé právo uveřejnilo seznam signatářů Anticharty s jeho jménem a v televizi to – jak s ostatními umělci se zůčastnuje onoho smutně proslulého shromáždění na podporu komunistického tažení proti Chatrě 77.

                                          

"Vezměte si slovo prdel. To je v českém nadávání chrám. Umísťujeme tam vše, co se nám nepodařilo. Posíláme tam nepohodlné lidi. Dokonce tam voláme v zoufalství o pomoc. Určitě znáte lidi, kteří bez vole nedají dohromady větu. A tou přemírou ztratilo nadávání smysl. Stalo se zvukem. Když dneska řeknete exkrement, lidi se pohoršeně otočí. Když řeknete hovno, ani se neotočí." [Jan Werich]

                                            

Jan Werich tedy opravdu nebyl dokonalý člověk, takový, jakého bych si já, jeho obdivovatel přál. Ale snižuje to jeho herecké umění? Samozřejmě, že ne.

Možná právě ta “nedokonalost”, to zakolísání morálního charakteru, ten strach jenž ho donutil dělat kompromisy .... je potřeba k tomu, aby člověk začínal sbírat zrnéčka moudrosti. Ono to vezme celý život ukládat je do pomyslného měšce – který také někdy musíte ukrývat, aby vám ho neukradli. Jan Werich byl moudrý hlavně proto – že se o tu nastřádanou moudrost uměl podělit.

Já už ted’ vím, umění a moudrost Jana Wericha budu mít rád nadosmrti. A to my, kteří nedosahujeme ani po kotníky lidem jako byl Werich, je jediné, co můžeme s čistým svědomím udělat.

Doporučuji pro pobavení i pro poučení:

http://cs.wikiquote.org/wiki/Jan_Werich

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.