Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

Jako květina vyrostlá na smetišti

sekundoměr 14.3.2014

Závidím generacím našich rodičů a prarodičů jednu docela pozoruhodnou věc. Odstřiženi od světa v socialistickém chráněnectví si nebyli s to uvědomit, jak nuzné životy vlastně žijí. Požívali však samozřejmě nesporných výhod systému , jakými bylo např. nízké riziko sociálního vyloučení či skutečné chudoby. Většina z nich prožila poměrně spokojený život plný televizních seriálů, chataření a lanšmítu. Tímto životním stylem žila drtivá většina rodin, lékaři počínaje, pomocnými skladníky ve šroubárně konče.

Éra porevolučního kapitalismu samozřejmě přináší změnu, a tak dříve standardní životní styl se dnes přirozeně stává spíše jakousi dominantou tupanských rodin, tj. zmenšujících se skupin vykořisťovaného dělnictva, proletariátu služeb a podobných. Zkrátka těch, co jsou v podstatě odsouzeni k tomu, žít ve světě velkých příležitostí svůj maloměšťácký živůtek plný pochybných pozlátek v podobě lákavě zabaleného junk foodu, vědomostních soutěží atd.

Předchozí generace jsou na tento maloměšťácký způsob života navyklé, a nelze jim to vůbec mít za zlé. Vždyť v prostředí, kdy skutečná chudoba neexistovala a boháče znal člověk leda tak z Jiráskových Starých pověstí českých se z maloměšťáctví stala norma, vtloukaná dětem do hlav již od základní školy. Rozhodně netvrdím, že je to nutně zlé, jen konstatuji, proč tyto generace tupanů nemohou prožívat pocity zmaru, které naopak můžou v menší či větší míře postihnout celá pokolení jejich předků.

Ona hra na demokracii je totiž úplně k ničemu, pokud nejsou splněny minimálně dva základní materiální požadavky, tj. kvalita veřejných služeb a vysoká míra sociální propustnosti. Zkrátka zde musí být určitá míra naděje, že se z potomka tupanů může stát dobře situovaný člověk. A pokud se tak náhodou nestane, pak jeho existence není odsouzena k pojídání junk foodu, k vysedávání před televizí sledováním životního úspěchu druhých, nadáváním na cizí etnika či v sofistikovanější podobě k četbě laciné beletrie či k provozování sportovních aktivit, kteréžto aktivity spojuje jediný cíl: zapomnění na vlastní prohru a únik z tíživé reality selhání.

A teď si vemte, že tento pocit zmaru naráží na nepochopení ze strany rodových předchůdců, kteří si své maloměšťáctví nejenže neuvědomují, ale dokonce si v něm libují. A tak jsou nadšeni, když mohou v místní samoobsluze koupit laciný junk food a nostalgicky připomínat, že dříve nebylo, zatímco dnes všechno je. A vzpurné ovci nezbývá než se jim přizpůsobit a s pomocí laciného alkoholu se s nimi plácat po ramenou či naopak se hádat o malichernostech typu: "Moje nuzota je menší než ta tvoje." Anebo snad existuje jiná možnost? Izolovat se a prožít svůj život v pozici nepochopeného génia? Či snad zasvětit svůj život chovatelství včel? Možná ano, ale ne každý umí sám sebe obelhat.

Šachista také nepokračuje v marné hře, když ví, že průběh hry již nemůže zvrátit. Zvláštní, kolik sebeklamu se nachází v myslích většiny tzv. normálních lidí.

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.