Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Jaké to je, když jdu do války ve hře jménem POKER

Simon Achenbach 3.3.2015

Animated fireplace burning logs

Má žena mi říká, že jsem podivín. Je sobota 11 hodin v noci a já vyrážím do Atlantic City. Ale marně ji budu vysvětlovat tu moji fobii pragmatičnosti – New York i New Jersey sevřela opravdu krutá zima a ač to zní ironicky, nejlépe se autem jede v noci. Silnice a dálnice se začínají posypávat po osmé večer, to už je většina řidičů doma. Bude klid a cesta potom pohodová. Od nás to vezme kolem 3 hodin a to počítám navyknuté zastavení na vyčůrání a kafe v mém oblíbeném motorestu.

Jedu synovým vozem, protože já auto nemám. Prodal jsem ho v době kdy jsme se stěhovali z Manhattanu a nové si plánuji pořídit až se definitívně přestěhujeme do nového domova na venkově. Při cestě jsem poslouchal country muziku, ne že bych byl její nějaký veliký fanda ... ale jaksi se hodila k mému gamblérskému výletu.

K Atlanic City mě vážou sentimentální vzpomínky. Pracoval jsem tam, nebo lépe brigádničil ještě jako mladý kluk když tam casina rozjížděly byznys. Jo, jo ... to byla ona zlatá éra tohohle města. Celé východní pobřeží Ameriky hladovělo po hazardu, závidělo se Las Vegas. V New Yorku gambling tehdy bezkonkurenčně ovládala Mafie. Lidé sázeli skoro na všechno a bookmajkeři byli šlechtou ulice. Nakonec politici usoudili, že je hloupé ty všechny prachy co lidi prosázejí oželet a tak vybrali právě Atlantic City jako mekku hříchu.

                              th?id=HN.607990910860069343&pid=15.1&H=1

Poker už je naší tradiční národní karetní hrou. Hráli ho pasáci krav, nájemní zabijáci i fifleny v městských salonech krásy. Dnes se v něm točí nepředstavitelně velké prachy. Už ho hrají po celém světě a tak jen čekám kdo co nevidět zase obviní Ameriku z rozšiřování toho co tam vzniklo. Nechci to moje povídání zamatlat nějakou politikou, ale musím se pokaždé smát – když čtu ty nadávky k vůli Coca cole, či McDonaldu. Hernajs, když je to tak špatné, proč právě ti nejvíce kritizující se po těhle amerických ošklivinách můžou umlátit?

To, že poker se stal vášní opravdu lidovou svědčí právě takové turnaje na který jsem jel. Casino Borgata je pořádá skoro každý den. Mám je rád, protože to není ani tak drahé, za účast zaplatíte dvě stovky a výhra je někdy až 50 tisíc dolarů. Navíc stojí za to pozorovat cvrkot. Já se pokaždé utábořím u baru, dám si své oblíbené pitivo a šmíruji. Někdo si hraje na texaského kovboje a těch chlápků s klobouky dávného divokého Západu je vždy habaděj. Ale je tam vidět i zastoupení pracujícího lidu, jak by řekli nadšenci sociálního rovnostářství – poznáte je podle flanelových kostkovaných košil a špínou za nehty. Nejveselejší je sledovat týpky, tedy ty co si o sobě myslí, že jsou profíci. Snaží se udržovat kamenné obličeje, většina má černé brýle a rádi se chlubí masívním zlatým prstenem s nějakým polodrahokamem velikostí napařené fazole. Ale nesmím zapomenout na dámy. Je jich také požehnaně a v průměru umění předčí své mužské protivníky. Tak jako v obyčejném životě, ženská dokáže být sakra nečitelná ... no a v pokeru to znamená vaši smrt.

6620122963_63fa073833_z.jpg

 

      th?id=HN.608039035973667600&pid=15.1&H=1th?id=HN.607997009715396851&pid=15.1&H=1

                  Můj oblíbený steakhouse, jídlo, prostředí a vždy spokojení hosté

Mám ještě jeden návyk při svých cestách do Atlantic City – nějakou tu hodinku před začátkem turnaje si zajdu do svého oblíbeného Old Homestead Steakhouse.  Je to vyhlášená restaurace, ale mají tam steaky nejlepší na celém východním pobřeží Ameriky! Dovolte mi tedy tímto mým marnotratectvím ztratit pár slov ..... především už prostředí působí uklidnujícím dojmem a připraví chut’ové bunky do správné nálady. Obložení stěn mořeným dřevem a doleštěné k matovému tonu tak, aby ladilo s nábytkem okamžitě navodí atmosféru jakési solidnosti a důvěry v umění kuchařů. Steak je tam specialitou a je jich asi 12 různých druhů. Když vás usadí a předloží rozsáhlou nabídku chut’ovek, nesmíte váhat. Tady se do účtu nezapočítává každá maličkost, protože za steak se vším všudy platí jednotná cena $100. Není to tedy nejlevnější, ale zase to labužníka nezrujnuje.

Samotná objednávka steaku je jako slavnostní ceremoniál, který by mohli závidět i ve Vatikánu. Když si v jídelním lístku vyberete, vrchní učiní úklonu a zvedne ruku v jakémsi tajném znamení. Z kuchyně vypochoduje pomocník šéfa, opásaný krásnou červenobílou kostkovanou zástěrou až na zem a typické vysoké čapce kuchtíka z románů. Nese dřevěný podnos na kterém leží vždy 6 syrových steaků různé velikosti, tlouštky, některé prorostlé tukem, jiné zase čistě libovoučké a podobně. To všechno pro vás, pro hosta, pro zákazníka ... aby jste si mohl vybrat ten, který pro vás potom připraví. Lidem rozmařilým jako jsem já to dává příležitost ukojit svoji zvědavost, protože vždy mám mnoho otázek, kterými ubohého učedníka zahrnu. Je to taková hra, kterou slastně prožívám s obvyklým pomrkáváním na vrchního. Když si konečně vyberu, mám pocit jako bych objevil výrobu zlata z rtuti, jako pradávný alchymista, jenž šikovně ošálil císaře.

Steak má každý rád na ruzný způsob. Někdo jen osmahnutý a téměř syrový, ale takových moc není, další zase tak – aby tenká čárka vnitřního masíčka byla ještě krvavá. To je moje preference. Jsou i tací, co mají rádi steak hodně, hodně udělaný. Podle mého názoru to jsou břídilové, kteří umění vytvoření této lahůdky prdlačku rozumí.

th?id=HN.608050288783067019&pid=15.1&H=1

Jsem pijákem dobrého vína k dobrému jídlu. To platí o steaku obvzláště ... i když vůbec neodsuzuji milovníky piva, kteří zase dávají přednost takovému moku. Nebudu se zminovat o barbarech pijících k masu limonády, minerální vody a další škodlivé tekutiny. Protože pro mne tradice znamená téměř všechno a celým smyslem tohoto mého jídelního obřadu je nalézt klid a mír před nadcházejícím úporným bojem v pokeru, zásadně si vždy dávám Chateauneuf Du Pape. Jako francouzské víno tím určitě páchám velezradu našich skvělých amerických vín ... ale vem to čert, jsem samorost a sobec.

Nikdy si nedávám moučník, ani kávu po takovém hodování. Ani si nejdu zdřímnout jako někteří to po dobrém jídle dělají. Já se vždy vydám na pomalou procházku na promenádu u moře, at’ už je jakékoliv počasí. Mám rád zimní moře. Je neklidné, vlny tvrdohlavě úder za úderem hlásí celému světu kdo je tam tÍm opravdovým pánem. A tak se do nich dívám a prožívám svoji lidskou bezvýznamnost .... a je mi vlastně dobře. Nakonec se vydávám do casina, uvolněný a připravený bojovat .....

Příště dokončení:  Jak se stát skoro šampionem v pokeru

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.