Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

A. Modigliani - Jak jsem kradl s národním umělcem

Amedeo.Modigliani 28.4.2014

Ano, kradl jsem s Milošem Kopeckým. Tak to tehdy bylo!

Kdo z nás někdy nezatoužil stát se hvězdou stříbrného plátna? Znáte to „kamera, hérečky, píchání, chlastání.“ Když nám naše kamarádky, členky známého českobudějovického tanečního souboru nabídly, že by se nám sen mohl vyplnit, nezaváhali jsme. V autobuse jedoucím do Českého Krumlova seděli v čele herci Jihočeského divadla (JD), pak konzervatoristé, ochotníci, členové všemožných uměleckých souborů a vzadu my – kompars. Ti vepředu se po mě udiveně otočili, když jsem zvolal „Támhle běží ještě jeden herec, zastavte!,“ maje při tom na mysli jednoho z mých kamarádů. 

V Zrcadlovém sále krumlovského zámku vše, jak má být. Spousty světel, režisér, asistenti, kameramani, osvětlovači i rozkošná klapka s náležitě vyšpuleným zadečkem. Nádhera. Umístili nás se skupinkou skutečných herců do přilehlé místnosti. Na programu natáčení scény maškarního plesu, v jehož rámci Jiří Kodet, coby vévoda vypoví, k naší nelíčené radosti, komusi válku. Asistentka nás vybízí, abychom šli předvést své taneční umění. Tak to je zrada! Naše kamarádky, tanečnice, se nám zlomyslně smějí. Honza s Milanem si věří. Jdou se předvést. Po chvíli se s hanbou vracejí. Pošklebujeme se jim. Oba se přemisťují do nejvzdálenějšího kouta a tam tiše pláčou.

Přichází jeden z asistentů a my dostáváme první úkol. „Nevylejzejte, za žádnou cenu, ven! Ať vás ani nenapadne otvírat dveře, v sále se bude točit!“ Bavím přítomné, momentálně nehrající herce, prohlášeními, že mám hlad, jako herec, kdyže dostaneme texty k nastudování rolí a svými obavami, zda zvládnu případnou milostnou scénu. Paní Renčová, matka budoucího režiséra Filipa, se směje nejvíc. Sólista opery JD, pan Stolbenko, si mě měří nevěřícně. Říká se, že herci, komici, bývají v soukromí nudní, já zdárně potvrzuji tu proslulou výjimku.

Naše hvězdná chvíle přichází. Největší motovidla jsou určena k tomu, aby korzovala okolo neuvěřitelně dlouhého stolu, stolu plného jídla. Máme korzovat a při tom mezi sebou rozmlouvat. Naše chůze je co chvíli přerušována křikem režiséra Zdeňka Zelenky. Nechodíme a nerozmlouváme podle náročných představ autora díla. Ve chvíli, kdy Kodet v roli vévody, vyhlašuje nám neznámému soupeři válku, křičíme „Bravo, bravo,“ tak jak je to ve scénáři, málo přesvědčivě. Při těžké práci stíhám pošilhávat na stůl. Je tam mraky dobrot. Vidím, že si sem tam někdo něco uzobne. „Nekraďte to jídlo!“ ozve se v mikrofonu čísi hlas, „měli jste se nažrat doma!“ Můj oděv Římana je obdařen širokými rukávy a já zjišťuju, že ty se skvěle hodí pro ukrytí kremrolí. „Přines nám kremroli,“ žadoní půvabné tanečnice. Není to tak snadné, jak se zdá, barrandovští pohůnci hlídají stůl, jak ostříži. Ukazuje se však, že mám talent. Využívám nijak vzácné chvíle zmatků a ukrývám do rukávů kremrole, rakvičky i laskonky, vše dle objednávek. Nejvíc si mne oblíbí blonďatá princezna, v civilu houslistka.

Konečně přestávka. Přes přísný zákaz vyrážíme ve svých maškarních úborech do města na oběd. Turisté si nás zvědavě prohlížejí. U oběda si dodá jeden Němec z NDR odvahu a ptá se, co jsme zač. „Točíme film, jsme herci, z PRAHY“ dodávám zdánlivě ledabyle. A už jsou tu dcerky s památníčky. Bez uzardění se Ulrice a Kerstin podepisuji jako Vaculík. Cestou zpět zajdeme do hospody naproti vchodu do areálu zámku. Tam sedí v obklopení mladých ctitelek, sám národní umělec Miloš Kopecký. S Milošem se již trochu znám. Využil jsem jedné z četných pauz a nechal se s ním vyfotit. Na rozdíl od předchůdců podlézavě se před Mistrem plazících, jsem Milošovi prostě sdělil, „Budete mít se MNOU fotku.“ Miloš se neurazil, neboť z tónu mého hlasu ihned zkušeně poznal, že před ním nestojí idiot mdlého rozumu, nýbrž amatérský žertéř z řad statistů, a uchechtnul se. Na společném snímku se pak i mírně usmívá.   

Přicházíme k zámku a tam rozruch. Neviděl jste někdo pana Kopeckého?, ptají se vyplašení asistenti. „Jo, Kopec sedí s holkama v hospodě naproti,“ pravím. Podržtašky si mě konsternovaně prohlížejí. Již od rána vím, že Milošovi se ve štábu říká Kopec. Ale asi je jiné, když národního umělce takto otituluje poslední z komparsistů. „Kopec, říkáte, s holkama?“ zaslechnu za sebou charakteristický hlas Jiřího Kodeta. Ajajaj! V ruce třímá maršálskou hůl. Svůj úmysl srazit mne za tu drzost k zemi, si rozmyslí, když spatří mou usměvavou tvář, ve které se zračí nevinnost a dobrota Josefa Švejka. Mé dlaně se zdvihají na znamení toho, že se vzdávám. Ruka s holí poklesne. A dva herci, velký a malý, si porozumějí.

Kopec je násilím přinucen opustit svůj harém a jede se dál. „Jestli ještě někoho přistihnu, že krade žrádlo, bez milosti tady končí,“ řve nasupený Zelenka. Všímám si, že na Miloše to neplatí. Miloš chodí, jak pověstný Pešek, okolo stolu a největší laskominy si nakládá na talířek. Jsem již kamarád s kameramanem Viktorem Růžičkou. Ve filmu je scéna, kdy smíme jíst legálně. Viktor nám vysvětluje, že se máme na to jídlo vrhnout, jako zvěř, prostě se bezuzdně ládovat. Naoko se podivím, „Vážně, myslíte, že to odpovídá realitě?“ Růžička vytřeští oči, “To byste se divil, jak to vypadá na rautech a na recepcích!“ „Dělal jsem si srandu,“ uklidňuju ho. A jak si s ním povídám, přidávám se k Milošovi a v jeho zákrytu si též nabírám. Ne na talířek ale do rukávu. Nikdo si netroufá ječet, že jsme se měli nažrat doma.

Houslistka – princezna, se mi za mou nadstandardní přízeň odmění tím, že se, se mnou spřátelí. S blonďatým příčeskem jí to moc sluší. Když ji na nádvoří políbím, přihlížející zhýralí filmaři začnou tleskat. To mne přiměje k přídavku. Potlesk sílí a já již asi vím, jak se cítí herec Zlaté kapličky při děkovačce. Kopec se usmívá, Kodet uznale zamručí „Mhmmm“ a vnadná klapka na mne vrhá pohled, kterým dává zřetelně najevo, že kdyby tu nebyl rejža, herci, herečky a štáb, byl bych po trpaslíkovi Krytinářovi na řadě zcela jistě já.      

Na premiéru nás kupodivu nepozvali. Když přijde film konečně do našeho města, obsadíme, my umělci, tři řady. Děj nás nezajímá, spíš rozptyluje, Čekáme na svou scénu. A je to tady! Honza podává tác s pitím, Milan stojí na stráži ve dveřích. A kde jsem já? Tady, tady jsem! Na plátně se míhá můj zelený rukáv sápající se po rakvičce. Toť, vše! Za dva dny dřiny!

Uběhlo mnoho let. Jedu vlakem na služební cestu. V kupé se mnou moje kolegyně, starší pán a dvě mladé dívky. „Dobrý den, nejste pan Stolbenko?“ ptá se drzá kolegyně s úžasnou pamětí na tváře. „Jsem,“ raduje se, že byl poznán. Poté, co rozeberou nejnovější dění v JD se ozvu i já. „Víte, že jsme spolu hráli ve filmu? Ano? A v jakém?“ podivuje se. „Jsme vlastně kolegové,“ říkám a vše v rychlosti objasním. Stolbenko se rozesměje a viditelně omládne. Začne vyprávět historky z dávného zájezdu JD do Sovětského svazu. Skáču mu do řeči zase se svými zážitky z té svérázné země. Vzájemně se vzorně doplňujeme. Je to dobrý spoluherec. A všímám si, jak i on pozoruje, jak nás mladé dívky se vzrůstajícím zájmem sledují. Dva komedianti, kteří opět nalezli své ženské publikum. Ten věčný, hnací motor života!    

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.