Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Já a lyže

silný kuřák 15.11.2012

   Miluji veškeré lyžařské discipliny, ovšem přímo hystericky nesnáším zimu a sníh. Pokud někdo v mé přítomnosti pěje ódy o krásách zimy, jednám s ním nadále jako s nemocným. Má matka, jakožto dlouholetá členka ROH, jednoho dne přinesla poukaz na lyžařský výcvik. "Pojedeš se zdokonalit v lyžování," pravil otec a ze sklepa, z vrstvy předmětů z 19. století, přinesl lyže. Naši předci je zřejmě získali od jakéhosi francouzského vojáka, když se Napoleonova armáda vlekla domů po nezdařeném tažení na Moskvu. "Kdyby Pámbů chtěl, aby lidi jezdili na sněhu, tak by se děti rodily s lyžemi na nohou," bránil jsem se, ale otec nepřipustil další debatu o obtížnosti takových porodů, kterou jsem chtěl rozvinout. "Základem je správná délka lyží,"usoudil a postavil mě ke zdi, kde nařídil, abych si stoupl na špičky, vztyčil ruku a poposkočil. Tam pak udělal znaménko a tím stanovil předpisovou délku. 

   Z lyží odstranil zbytky zpuchřelých řemínků a namontoval bezpečnostní vázání typu Kandahar. Nikdy jsem nezažil, že by toto vázání vypnulo, zato celkem pravidelně jsem měl výron v kotníku. Dodnes otce podezírám, že při montáži mu nešlo o mé zdraví, nýbrž o to, abych lyže neztratil, protože vyrůstal v nuzných poměrech a uměl si věcí vážit. Vázání nakonec uchopilo lyžařské boty tak pevně, že se podrážky prohnuly dovnitř a připadal jsem si, že stojím na tyči od smetáku.

   Na horách jsem se v prvé řadě soustředil na to, abych uměl zaujmout mimořádně nonšalantní postoj s jedním kolenem pokrčeným a vlahým zrakem upřeným na horské velikány. Problém byl v tom, že mé jasanové lyže se během několika vteřin přilepily ke sněhu a po odrazu hůlkami jsem obvykle spadl na hubu. Když jsem se pak snažil donutit lyže k pohybu, vyrval jsem sníh až na trávu a místní borci měli řeči, že jim ničím sjezdovku.

   O co méně jsem lyže ovládal, o to více jsem získával na odvaze. Bylo to způsobeno hlavně tím, že na mírných svazích, zhruba do sklonu střechy, se mi lyže lepily a nevyvíjel jsem žádnou rychlost. Rozhodl jsem se tedy, že pokud se chci svézt, musím absolvovat jízdu na mimořádně těžké sjezdovce a to vybroušeným stylem, nazývaným mezi odborníky jako "šůs". Když jsem pak po exhibičním sjezdu začal rozeznávat, kde je nahoře a kde je dole, a rozeznávat světlo a stín, již z dálky jsem slyšel řev našeho vedoucího. Znalci na svahu pokyvovali hlavami a soudili, že jsem mrtvý. Když se instruktor ke mně přiřítil, vydal okamžitě striktní zákaz, že nemehla se ke sjezdovce nesmí ani přiblížit, načež provedl nové rozdělení lyžařů do výkonnostních družstev. Do nejlepšího družstva pak jmenoval pouze sám sebe a mě začlenil do družstva "Ž" a to ještě jenom proto, že dalšími písmeny už nevládl.

   Pamětníci si dodnes vyprávějí o borci, který na mnohahektarové louce, kde rostl jediný smrk, dokázal trefit bravurně jeho kmen a šťastnější z nich ukazují třísku z lyže, kterou opatrují jako vzácnou relikvii. Tímto kouskem jsem nejen udivil několik generací místních horalů, ale mohl jsem odjet domů s rukama v kapsách a nemusel se starat o nějaké lyže. Otec mi je nejprve chtěl nechat předepsat k náhradě, protože rodina utrpěla škodu, ale pak od toho upustil.

   Nic to ovšem nemění na tom, že všechny ty sjezdaře, skokany, běžce na lyžích či biatlonisty obdivuji a vždy budu rád sledovat jejich zápolení.

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.