Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

I slepice můžeme mít rádi

silný kuřák 23.11.2012

   Každý, kdo začne chovat slepice, si musí projít dvěma základními etapami. První etapa se vyznačuje velikými nadějemi a euforií nad prvním vajíčkem od vlastních slepic a druhá etapa je poznamenána zklamáním, když chovatel zjistí, že se mu slepice ztrácejí. Zatímco euforická část proběhne bleskurychle, druhá už drůbežáře provází celý život. Ani u nás to nebylo jinak. I my jsme nad prvním vajíčkem zažili pocit Hillaryho, když vystoupal na M. Everest, manželka slepičí produkt přímo hýčkala a byl jsem přivoláván ke každému úkonu, který byl s vajíčkem prováděn. Nad rozklepnutým vajíčkem v mouce jsme žasli nad jeho mimořádnou barvou a dlouho si o tom zážitku vyprávěli. Ovšem záhy jsem se nemohl slepiček dopočítat, a jako správný Čech jsem usoudil, že nám slepice někdo ze vsi krade. Vzápětí jsem ale našel cestičku z peří vedoucí k lesu a bylo jasné, že naše hospodářství navštěvuje škodná. Mou ženou jsem považován za odborníka a tak jsem byl pověřen udělat řádění škodné rázný konec. Nastražení želez jsem zavrhl, protože ze zkušeností jiných jsem věděl, že do želez se chytne pouze několik dalších slepic, milovaný psík, všechny kočky z hospodářství a občas nějaké nepozorné dítě. Škodná nikdy. Zvolil jsem odlov pomocí sklopce, což je takový truhlík, do něhož zvíře zaleze a zaklapne, tedy se mu nic nestane. Zařízení fungovalo bezvadně a chytil jsem všechny kočky, ty tupější i dvakrát a tři ježky. Když jsem popáté rval ze sklopce kocoura, který se tam naučil chodit na návnadu, rozhodl jsem se, že holt odnesené slípky oželím jako daň našemu polodivokému životu na samotě. Manželku jsem přesvědčil, že ten fígl je v barvě slepic, protože bílé leghornky si přímo přitahují pozornost dravců, zatímco tmavší slepice snáze uniknou. Byla to sice hloupost, ale něco jsem dělat musel. A tak jednoho dne se na dvoře objevilo dvacet černých australek, které měly být základem dalšího chovu.

   Zrovna byl na návštěvě otec, rovněž odborník a sledovali jsme za zahradou hejnko našich nových slepic. Pokuřovali jsme a já zrovna vykládal tátovi základní teze své teorie, když se náhle pět metrů před námi mezi slípky ponořil nějaký blbý pták, bafnul jednu z nich a letěl s ní pryč. Otec, toho času již dlouholetý důchodce, odhodil vajgla a křepce vyrazil směrem, kterým jestřáb odletěl. Netušil jsem, co tím sledoval a přičítal jsem to tomu, že měl mimořádně vyvinutý smysl pro majetek. Za chvíli jsem ho ještě na okamžik spatřil, jak mizí za obzorem a začal jsem se smiřovat s faktem, že zítra proběhne v našem okolí rozsáhlá pátrací akce. K mé úlevě se po několika hodinách uondaný otec vrátil a tajuplně mi sděloval, že za kopcem objevil kapičku krve. Protože jsem věděl, že stejně za chvíli otec na všechno zapomene, tak jsem mu slíbil, že tam ráno zajdu a všechno bedlivě prozkoumám. Dodnes mi není jasné, co si od mé výpravy sliboval, ale nám nezbylo než se smířit s faktem, že pokud chceme vajíčka, musíme v nebývalé míře stále doplňovat hejno našich pipek.

   Na víkend k nám přijeli naši známí z města. Babička, jako vůdce výpravy, její zeť a dcera a šikovná, asi pětiletá dcerka. Když se všichni proachichali, jak je tu krásně, když nad vším dostatečně užasli a nadýchali se čerstvého vzduchu, šli všichni po svém. To znamená dospělí s mou ženou do baráku, já na dvůr a dcerka na průzkum. Najednou slyším jekot a křik. Okamžitě startuji a vidím, jak na žabku útočí náš kohout. Doběhl jsem k nim, kohouta nakopl a holčičku jsem odváděl k baráku. Ještě polykala slzičky, ale už se usmívala a v jejích očích jsem viděl obdiv, kterým jsem byl pasován mezi pohádkové hrdiny, Silného kováře a Nebojsu. Když jsme míjeli špalek s naštípaným dřívím, vzal jsem polínko a se zamumláním "Hajzle..." jsem ho hodil směrem ke kohoutovi. Neměl jsem ani v úmyslu ho trefit, jen to tak vyplynulo ze situace. Polínko se ve vzduchu točilo a lehce se otřelo o kohouta. Slyšel jsem klepnutí o hlavičku a v tu ránu tam byl kohout natažený jak prkno. Má popularita v mysli dívenky dosáhla vrcholu, obdivně na mě hleděla, a když jsem jí řekl, ať jde domů, že jí teta dá nějaký bonbon, tak se otočila a šla. Jenže v té chvíli se kohout začal motat a běhat dokolečka. Léčení takto postižených zvířat probíhá jednoznačně a rychle. Milého kohouta jsem vzal a na špalku mu usekl hlavu. Jenže... Neuvědomil jsem si, že holčička ještě nedošla do domu a vše sleduje. Když mě viděla, jak tam stojím s bezhlavým kohoutem v ruce, který ještě mával křídly a z useknutého krku mu stříkla krev, byla má popularita rázem v troskách. Opět ryk a vzlykot... Když jsem po chvíli vešel do domu, hned mezi dveřmi stála manželka:" Ty nemáš rozum," zasyčela. Na chodbě jsem potkal tchýni, která měla hubu do obrácené podkovy a probodávala mě očima, v obýváku seděl otec v křesle se semknutými rty a matka na gauči tišila hystericky se svíjející a vzlykající dítě. Jsou situace, kdy je jakékoli vysvětlování zbytečné. Kohouta jsem dal do kuchyně a vypadl. Rodina bez rozloučení se mnou odjela, že prý si taťka vzpomněl, že musí ještě něco zařídit. Tak aniž bych udělal něco špatně, jsou na světě čtyři lidé ( mimo jiných ), kteří mě nemohou ani cítit. Už nikdy jsem se s nimi nesetkal.

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.