Úterý, 19. září , svátek má Fidoušek

Europesimismus - Je smysluplné chtít konec EU?

parlost 12.5.2013

Poslední léta se vyznačují rostoucím negativistickým postojem vůči EU. Optimismus nahradil pesimismus. Otázkou zůstává, je-li postoj striktního odmítání EU chytřejší než její nekritické přijímání.

Lidi obecně moc nepřemýšlí. Většinou jen nekriticky přijímají podněty z okolí a nějakým většinou tím nejsnadnějším způsobem se jim jednoduše přizpůsobí. Tohle tvrzení platí o vás, o mě, prakticky o 98 % populace. „Včera“ se většina dívala na EU pomalu jako na spasitele a v mnoha zemích si odhlasovala vstup v referendu. Svou roli jistě sehrála rozsáhlá jednostranná diskuse (čili propaganda) a samozřejmě i to, že jednotlivé ekonomiky celkem šlapaly. Také vidina „neomezeného“ čerpání evropských dotací působila dojmem pozemského ráje. Miliardy zdarma – no neberte to. :-)

Jenže najednou se nedaří a krysy by chtěly opouštět loď. Avšak touha po rozpuštění EU či vystoupení z ní nemusí být o nic racionálnější než setrvání současného stavu. V náladách i názorech lidí hrají roli „módní trendy“. Můžeme tomu říkat „kolektivní imbecilismus“. Zjednodušeně a nekriticky přijímáme názor většiny či momentálně propagovaný názor. Upozorňuji, že taková ta sorta lidí, kteří aby si přišli výjimeční, zcela zásadně zastávají opačné (minoritní) stanovisko většinou nejsou o nic chytřejší. Neumí to podložit a chtějí se jen odlišit. To je jen jinak převlečený imbecilismus.

Ale zpět k tématu. Samozřejmě, pokračovat dále ve zběsilé integraci, kterou propagují prakticky jen politici je šílenství. Ale překotně rozpustit EU či jí opustit nemusí být o nic moudřejší. Když zabloudíte v lese, je třeba zastavit a zamyslet se. EU je zrovna na takovém rozcestí.

Základní myšlenka evropské unie, tudíž svobodného spojenectví evropských zemí tak, aby na kontinentu vládl mír, spolupráce a ekonomická stabilita není špatnou myšlenkou. Také společná měna se původně mohla jevit velmi dobře. Otázkou však je, zda je tato idea realizovatelná a pokud ano, zda jsme dostatečně promysleli způsob realizace.

Odpověď na první otázku neznám a dovolím si tvrdit, že jí nezná nikdo. Samozřejmě, spousta lidí bude tvrdit své ANO nebo NE. Jenže to jsou často jen názory neopírající se o žádná tvrdá data a už vůbec ne o hluboké znalosti dané problematiky.

Odpověď na druhou otázku zní určitě NE. Zcela jasně jsme nepromysleli důsledky některých kroků, což ostatně dokazuje ekonomický stav nynější Evropy. Obří nezaměstnanost, ohromná zadluženost některých zemí, nerovnoměrné rozdělení moci a téměř nulová šance obyčejných lidí ovlivnit dění na politické scéně nejsou znaky úspěšné integrace. Samozřejmě by někdo mohl argumentovat časovými zpožděními v systému a taky tím, že v přechodné fázi se většinou systém výkonnostně zhorší (když si například uklízíte pokoj, tak uprostřed úklidu máte často v pokoji větší binec než před začátkem; je to takový mezistupeň při výstupu o level výše).

Komplexita či složitost jsou pevně spojeny s hledáním stability systému, protože komplexnější systémy bývají stabilnější (alespoň to tvrdí biologové a vyvinutí života na zemi je jedním z možných důkazů). Na druhou stranu s rostoucí komplexitou jsou spojené rostoucí náklady. Srovnal bych to s úspěšnými firmami, které v průběhu dvacátého století rostly do obrovských takzvaně funkčně uspořádaných molochů. Abych mohl být takový obr řízen, bylo třeba zřizovat neustále více a více administrativy, čímž se firma stávala méně akceschopnou (pomalu reagovala) a byla zatížena ohromným množstvím nákladů, které s administrativou jsou neodmyslitelně spojeny. Dříve to nevadilo a daň za komplexitu firmu nijak zvláště nelimitovalo. Když se podmínky na trhu změnily prakticky v chaos, kdy firmy musely neustále reagovat a inovovat, mnohé přežily jen za cenu radikální odtučňovací kůry – propouštění zaměstnanců, prodej některých částí společnosti (čili dezintegrace), zaměření se pouze na tzv. core procesy (klíčové procesy, procesy z nichž plyne hlavní konkurenční výhoda) a zbytek outsourcovat mimo firmu (prostě najmout si někoho z vnějšku, kdo za nás danou činnost udělá).

Vilfredo Pareto si v první polovině minulého století položil zdánlivě banální otázku: Proč existuje firma? Jinak řečeno, proč se lidi sdružují do firem, když by vše mohlo fungovat na bázi tržní směny. Vysvětlení leží v tzv. transakčních nákladech, což jsou náklady spojené s danou transakcí. Firma vznikne jen tehdy, pokud jsou náklady na její složitost nižší než kolik by nás stálo produkovat jen za pomoci tržních vztahů. Jak vidno, opět zde hrají důležitou roli náklady a přínosy. Když podobná zákonitost platí na úrovni organizací (firem), není důvod se domnívat, že by neplatila i na úrovní státní a vyšší (důkaz to sice není, ale myslím, že to je rozumný předpoklad).

Náklady na EU jsou zcela jednoznačně ohromné. Momentálně nemám po ruce žádná čísla, ale ani je mít nemusím, protože prostá logická úvaha zde stačí. V Bruselu nám sedí ohromný od reality odtržený úřednický a politický aparát. Náklady na jeho provoz musí být ohromné. Ovšem, to je jen zrnko v moři písku. Ty opravdové náklady jsou generovány nesmyslnými směrnicemi, neefektivním rozhodovacím procesem, zidealizovanou politikou. To jsou ty nejhorší problémy. Kolik nás stálo a ještě bude stát eko-šílenství? Kolik nás stojí zavádění různých nesmyslů? Kolik nás stojí neustálá pomoc určitým jedincům (investorům)? A nyní do toho připočítejte ohromné prostředky mířící do různých projektů (často zmiňovaná golfová hřiště). Krásný příměr nedávno kdosi kdesi napsal: zaplatíme 100 Kč, dostaneme věci v „hodnotě“ 250 Kč, které nám jsou však k ničemu a pociťovaná hodnota z těch 100 Kč by byla vyšší než ta z těch 250 Kč. Přesně takto pracuje v současnosti EU. Nemocnice chátrají, ale staví se golfová hřiště. Úředník v Bruselu ani úředník na ministerstvu prostě nejsou schopni posoudit, co je a co není potřeba. Aby tak obhájili svou potřebnost, zamítají projekty za ryze formální náležitosti. Za obsah spíše výjimečně.

S EU se tedy pojí náklady, které nejsou ani zdaleka pokryty přínosy z ní!!!

Pokud náklady na složitost překonají přínosy z této složitosti, je nutné, aby nastoupil proces dezintegrace (autor této myšlenky je J. A. Taintner, vědec zkoumající zániky civilizací). Dezintegrace není nic nového a v historii se objevila mnohokrát. Vlastně je to docela běžný jev. Například výše zmíněné firemní molochy svou komplexitu snižovaly a převáděly jí ven – za hranice podniku (moderně se tomu říká „outsourcing“). Ale na úrovni států a národů máme mnoho případů. Pád Říše římské, mayské říše či rozpad Velké Moravy byly důsledkem vyčerpaného obyvatelstva; obyvatelstva, které už nebylo schopné unést náklady svého sociálního zřízení.

Možná je prostě čas vrátit se o pár kroků nazpět, zbavit se složité byrokracie, zvýšit autonomii jednotlivých území a předat odpovědnost danému národu. Řecko, Španělsko a ani Česko nemá žádné právo nárokovat si peníze jiných národů. Investoři z Německa investující v jiných zemích nemají právo, aby jim riziko snižovali daňoví poplatníci. EU má vystavět základní legislativní rámec tak, aby spolupráce mohla probíhat co nejefektivněji ku prospěchu obou stran. Ale co nemá je řešit to, jak se má jmenovat který sýr či zda domy mají tepelné štítky či nikoliv. To jsou věci ryze lokálního charakteru, které jsou často kulturně dané. Nesmíme zapomenout, že Evropa není homogenní celek. Centralizovaná část politické moci má (musí) upravovat jen základní věci – určit mantinely. Decentralizovaná část má být co nejblíže občanům, kteří pak mohou ovlivňovat věci ve svém bezprostředním okolí, za což pak bude vnímat i větší zodpovědnost a zainteresovanost na výsledcích.  

Chtít však dezintegraci či přestavění současné EU neznamená, že se jedná o „protiunijní“ postoj či euroskeptismus (zase krásná nálepka k očerňování těch, kteří k EU chovají kritický postoj; i když pravdou je, že zatímco dříve to bylo vnímáno jako nadávka, dnes je to už pomalu kompliment). Chtít EU jinak je vlastně ochota dát EU novou šanci. Ta dnešní přežít nemůže. Alespoň ne v takových podmínkách, jaké panují ve světě nyní. Je jasně patrné, jak je EU vyčerpaná. Ekonomiky sotva šlapou a lidé čím dál obtížněji nesou daňovou zátěž a buzeraci.

Někdo by mohl argumentovat množstvím obchoďáků či hladovějícím dětmi v Africe a odvodit, že se zase tak špatně nemáme. Obojí je zcela nepodstatné. Když mi někdo zlomí prst, tak vědomí toho, že někoho někde zrovna zaživa polívají vřícím olejem, mi bolest nijak nezmírní. Po Evropě nezadržitelně padá více a více lidí do chudoby. Zadluženost obyvatelstva je na velmi nebezpečné úrovni a mám dojem, že asi 2/3 rodin při jakémkoliv výpadku příjmů nevydrží ani měsíc. A co je nejhorší, lidi nevidí světlo na konci tunelu. Ztrácí naději. A když v člověku, resp. v kultuře pohasne naděje, tak ochabuje motiv cokoliv dělat. Pokud člověk nevěří ve vítězství, tak nevyhraje.

EU nemůže jet v současných kolejích. EU potřebuje novou vizi, jinak se lidech bude akorát hromadit vztek a beznaději, zatím co politická „prasata“ si v klidku budou spokojeně chrochat u svých koryt stejně jako v Orwellově Farmě zvířat.

V nadpisu článku jsem si víceméně položil otázku. Nechám jí však nezodpovězenou, protože zatím jsem na ní odpověď nenalezl. :-) 

 

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.