Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

Drobné zamyšlení nad životem, stárnutím a smrtí

parlost 24.7.2013

Smrt je věc, nad kterou se asi každý z nás nejednou v životě zamýšlel. V dětství je pro nás smrt něco abstraktního, co prakticky nebereme vážně. V mládí (nejste-li samozřejmě vážně nemocní či nestane-li se nějaká nehoda) je pro nás smrt něco tak vzdáleného, že o ní občas přemýšlíme, ale stále to bereme jako něco, co se stane až za dlouho. Jak však léta ubíhají, pravděpodobnost, že nám doktor s chmurným pohledem v tváři sdělí, že nám zbývá x měsíců života, rapidně roste.

Ve svém věku si nedokážu představit, jak vnímá osmdesátiletý člověk to, že „dnešek“ může být jeho posledním dnem na tomto světě. Lidé v různém věku vnímají svět různé. Nejvíce to je vidět na plynutí času. Desetiletí, kdy nám bylo –náct let je ve vzpomínkách nepoměrně delší než desetiletí, kde náš věk začínal „trojkou“. Plynutí života jakoby se zrychlovalo – minimálně pocitově. Těžké říci, čím to je. Možná je pravdou to, že čím jsme starší, tím více stereotypní život žijeme a nuda je vždy dlouhá, když jí prožíváme, ale velmi krátká, když na ni vzpomínáme.

S rostoucím věkem si jej čím dál více uvědomujeme. Už neuběhneme tolik, kolik jsme uběhli, naše tělo postupně chřadne – nejprve nenápadně, později jakoby se změny dostavovaly každý den. Také zájem opačného pohlaví klesá, což však vadí hlavně těm, kteří ještě nenašli vhodného partnera. Častěji nás něco bolí. Delší dobu trvá, než se rozejdeme. Zvykání si na novinky a učení se novým věcem je náročnější. Zatímco dítě je neustále učící se bytost, která nasává nové informace prakticky nepřetržitě, dospělý člověk čím dál více připomíná jen souhrn algoritmů (vzorců chování), podle kterých automatizovaně jede a je na to tak zvyklý, že už ani nemá sílu z vyjetých kolejí vystoupit.

S rostoucím věkem také mnoho lidí podléhá nostalgii. Fotografie, místo, vůně, přítel, kterého jste dlouho neviděli – to vše ve vás vyvolává vzpomínky na dobu, kdy se (minimálně ve vašich vzpomínkách) všechno zdálo snazší. Už ani sousedovic hromotluk, který z vás několikrát týdně málem vymlátil, duši nevypadá tak děsivě. Nejeden trapas se jeví s odstupem jako humorná historka – a to navzdory tomu, že v té době jste to cítili jako velké ponížení.

Všichni víme, že smrt je nevyhnutelná. Ale pochybuji, že někdo domýšlí důsledky té hrůzyplné představy, že už nikdy nebudeme. Mnozí z nás se uchylují k uměle vytvořené úlevě – Bohu a posmrtnému životu. Pro někoho duše vstoupí do Nebe, jinde se zase reinkarnují.

Osobně jsem na jeden rozpor, co se nebe týče, narazil už ve svých velmi mladých letech. Tehdy, krmen naivní představou o jediné lásce na celý život (tehdy jsem si myslel, že život lidí je o lásce, dneska si myslím, že život je hlavně o rozmnožování a láska je prostředníkem, jak upoutat dva jedince k sobě, aby vyvedli mladé) mi nebylo jasno, co se stane v nebi, když někomu umře jeho láska a on si najde jinou. Se kterou pak bude v nebi? Ač nevěřící, tento problém mi vrtal hlavou docela dlouho. Jen pro zajímavost – tyto myšlenky ve mně vyvolal film „Jak přicházejí sny“.

Oporu pro svou víru lidé hledají i ve vědě a v zážitcích lidí, kteří skoro umřeli. Světlo na konci tunelu či vznášení se nad vlastním tělem však podle mě není důkaz posmrtného života, ale spíše zmatení umírajícího mozku. Navíc – vliv může hrát i to, že všichni znají tyto výjevy a tudíž si je sami můžeme uměle dotvářet. Všichni máme určitou představu Ježíše navzdory tomu, že nynější způsob jeho zobrazování ještě mnoho staletí po jeho smrti neexistoval.

Já však – jak je patrné – nevěřím v nic z toho a proto se přiznám, že stárnutí a smrti strach mám. Na smrti mě děsí hlavně její nekonečnost a nevyhnutelnost. Ve stárnutí zase vidím postupný rozklad těla i osobnosti. Vím, že jako mrtvý nebudu nic cítit – ani strach, ani bolest. Prostě nebudu. Bude to jako před narozením s tím rozdílem, že už na mě žádný život čekat nebude.

Je to zvláštní pomyšlení, když si uvědomíme, že celý život budujeme to, kým jsme – a to se poté v jednom okamžiku rozplyne (i když často je rozpad pozvolnější a už za živa vlivem různých nemocí či prosté opotřebovanosti mozku). Ještě zvláštnější je, že to, kým jsme, definuje do značné míry náhoda. Naše „já“ se formuje prakticky nepřetržitě v závislosti na našem okolí (pasivní formování) a v závislosti na tom, kým se aktivně chceme stát (ale i tuto touhu ovlivňuje náhoda). Záleží zde na tom, jak jsme aktivní, ale přesto všechno role náhody tu je nezpochybnitelná. Zda se člověk stane neonacistou či knězem může být způsobeno tím, která kniha se mu dostane do rukou dříve – Mein Kampf nebo Bible. Ano, je to příklad hnaný do extrému, ale svět tak z velké míry funguje.

Cesta životem je lemována náhodou a tudíž i to, kým jsme, je víceméně produkt náhodnosti. Může pak existovat nebe a peklo? Jak jsem nedávno psal v jednom komentáři: Nebyla-li by II. světová válka, tak Mengele mohl být obyčejným okresním doktůrkem, který nikdy nikomu neublížil.

Docela by mě zajímalo, kdyby duše existovala, zda by se mohla dále vyvíjet a měnit i po naší smrti. Člověk ve dvaceti letech a člověk v padesáti letech – to není stejná osoba. Kdyby se duše nedokázala měnit, pak by velmi záleželo na tom, v jakém věku člověk zemře.

Je zvláštní, že kdykoliv začnu přemýšlet o smrti, vždy mi na mysli vytanou hvězdy a celé galaxie. Bylo tomu tak vždy – dávno předtím, než jsem se z jedné chytré knížky dozvěděl, že všichni jsme vznikly v jedné (či více) takových hvězd. Veškeré ingredience totiž byly „ukuchtěny“ právě ve hvězdách, po jejichž smrti byly prvky rozmetány v prostoru vesmíru.

Vždy mi taky vrtalo hlavou, zda má život nějaký účel a zda má vůbec vesmír natož pak život nějaký účel, nebo je to prostě jen důsledek náhody. Proč existuje něco? Není snad snazší, aby nebylo nic?

Život svým způsobem působí jako ohromný zázrak. Vezměte si jen jako ohromně složitý mechanismus je lidské tělo. Stačí drobná chemická nerovnováha a jste v depresi. Stačí nějaká genetická chybička a místo života máte utrpení. Už je to, že žijeme v symbióze s tolika bakteriemi v našem těle, které zhruba osmkrát převyšují počet našich buněk, je naprosto neuvěřitelné.  Ale všechno jednou zanikne a ta chvíle, co jsme na světě, je pro nás ta jediná.

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.