Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

Dovolená na kolech

silný kuřák 13.11.2012

   Jednou zjara byl otec v zaměstnání odměněn mimořádnými prémiemi a rozhodl, že letošní dovolenou strávíme na kolech v jižních Čechách. Za prvé proto, že je tam krásně a za druhé tam máme příbuzných jako maku, to pro případ ztroskotání. Díky vojně, kde otec sloužil u hypodělostřelectva, měl pocit, že rozumí koním, dělostřelbě a zejména, jak zdůrazňoval, měl neobyčejně vyvinutý smysl pro orientaci. Proto se ihned jmenoval jako vedoucí výpravy.

   Prvním problémem, který jsme měli, byl fakt, že sestra, která teprve po prázdninách měla jít do první třídy, na kole neuměla jezdit. Tréning v Praze, kde jsme bydleli, otec ihned zavrhl, protože měl obavu, že sestra někam zajede a už ji nikdo nikdy nenajde. Proto rozhodl, že výcvikový camp bude u příbuzných na venkové, kde sestra získá patřičné dovednosti jízdou kolem hnojiště. Výcvik byl většinou zakončen pádem do močůvky, kdy se sice sestře obvykle nic nestalo, nicméně kolektiv ji už nevyhledával tak usilovně jako dřív.

   Konečně jsme vyrazili. Otec měl sám sebe za mimořádně houževnatého a spolehlivého, vezl tedy věci těžké a důležité. Matka již v Praze ztratila bývalou formu, vezla tedy věci lehké, ale důležité. U mě se o spolehlivosti nedalo mluvit, ale platil jsem za rodinného siláka, tak jsem vezl věci sice nedůležité, ale objemné.Sestra měla co dělat sama se sebou, tak nevezla nic. Cestou se otec projevoval jako rozený vůdce. Upozorňoval nás na pamětihodnosti, ale zejména nás učil, jak získávat potravu z dostupných zdrojů. Jeho heslem bylo, že vše zbytečné musí přes palubu, přičemž za zbytečnost považoval především jídlo. Učil nás, jak vydloubat brambory, aby si toho sedlák nevšiml, jak z dálky rozpoznat pole s hrachem či jak podojit nenápadně kozu na pastvě. Nebylo tedy divu, že významnou částí jídelníčku byly houby.

   Ač laik, mínil otec, že jeho parketa jsou houby, zvaná kuřátka. Námitky, že všude píší, že se těžko rozpoznávají, a že některá jsou i jedovatá, odbyl otec mávnutím ruky. Ani upozornění, že i někteří zkušení mykologové po požití kuřátek zemřeli, ho nezviklalo. "Neměli smysl pro drobné detaily, jimiž se jednotlivé druhy liší,"usoudil. O co méně se táta v kuřátkách vyznal, o to vášnivěji je sbíral. Večeře z hub nás nějak nenaplnila nadšením, tak jsme se v tom všichni akorát nimrali. Pouze otec byl ve svém živlu, a protože byl celý život veden ke spořivosti, všechno po nás s chutí dojedl. Celou noc pak trpěl bolestmi, nicméně ráno ho zastihlo sice zesláblého, ale živého. Od té doby na potkání vykládal, že se ho matka pokusila otrávit vláknicí Patouillardovou, což jsme považovali za dohru jakési manželské krize, která se dostavovala s železnou pravidelností. Proč si otec vybral zrovna vláknici, o jejíž existenci neměl ani potuchy, jsme přičítali jeho originalitě, protože můchomůrkou už se otrávil kdekdo, ovšem vláknicí pouze mimořádní jedinci.

   Při návštěvách našich početných příbuzných byl scénář vždy stejný: tety spráskly ruce a obdivovaly výkon sestry, strýcové vždy jen kroutili hlavou a šli si otevřít pivo. Tyto návštěvy jsem měl rád, protože tety obvykle roztopily kamna a začaly vařit normální jídla. Přece jen zajistit celodenní spotřebu sbíráním lesních jahod po příkopech není nic moc a jíst celý den lusky člověku taky nepřidá, ale i tak byla tato dovolená moc hezká...

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.