Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

Do půlnoci ať jsi doma!

agent s horkou vodou 9.7.2013

Bylo mi sladkých 17, tedy chvilka před oficiální dospělostí, což pro většinu rodičů mých kamarádek a kamarádů znamenalo jisté popuštění otěží u svých ratolestí. Třeba v tom, že domů ze zábavy, diskotéky či jiného podobného zábavního zařízení mohli chodit po půlnoci, většinou okolo jedné či druhé hodiny ráno. Ne tak moje mamka. Na diskotéky mě pouštěla necelý rok a to zásadně do půlnoci, jinak bylo zaděláno na průšvih. Jako manželka policajta měla každý den přehled o tom, kde koho přepadli, zamordovali, znásilnili a to jí na klidu nepřidalo. Ale znáte to. V tomhle věku považujete za buzeraci všechno to, co vaši rodiče mají za opatrnost.

Jeden páteční večer se v jedné naší místní hospůdce konala zábava či nějaká větší oslavička. Už ani nevím. Ale co jsem věděla, že tam budou kamarádi a známí ze širokého okolí a že bude sranda nevídaná a že já prostě nesmím chybět! Protože škola mi celkem šla, místo flákání se jsem chodila na brigádu nebo dovádět s míčem na hřiště, nebyl problém dostat povolení k odchodu.  Jenže co je to platné, když verdikt zněl – do půlnoci doma! Ach jo. „Ale mamíí, vždyť všichni, co tam chodí tam můžou být až do konce!“ Zaznělo mámino oblíbené zaklínadlo, „Mě absolutně nezajímá, co ostatní, já ti říkám, že budeš do půlnoci doma!“ Tohle už jsem znala nazpaměť v několika jiných variacích. „Mě absolutně nezajímá, že ty jako jediná jsi měla dvojku z písemky a ostatní byli horší. Proč jsi neměla jedničku, když ses tedy učila? Mě absolutně nezajímá, že všichni ostatní z klavíru cvičí 4 hodiny týdně. Ty budeš cvičit každý den MINIMÁLNĚ  hodinu, aby byl slyšet ten rozdíl.“

No nic, přišly holky, zkusily takové to klasické, „Tetóó, my Lenku pohlídáme a přivedeme do dvou. My musíme být taky do dvou doma. Prosím.“ Nic, skála. A tak jsme vyrazily.  Já, moje dvě sestřenice Markéta a Helena a spolužačka Alena.

Lidí spousty, sranda veliká a já jak exot musela za chvíli domů. Chjo. Bylo něco po jedenácté a mě už se pomalu kazila nálada, že v nejlepším musím odejít, když v tom se rozrazily dveře a do hospody vtrhnul můj o dva roky starší bratránek se svojí partičkou. Podle náladičky bylo poznat, že už se byli povyrazit někde jinde a tohle pro ně měl být vrchol večera. Najednou mi to došlo! Míla! No jasně! Mazlíček a srdíčko! Nevím, jak to ten neřád dělá, ale všechny ženský široko daleko včetně rodinných příslušnic ve věku od deseti do nekonečna na něho trpěly. Mohl je přehrabovat vidlema. Mohl je i naštvat, ale jak se pak před nimi zjevil s tím svým šibalským kukučem a udělal psí oči, bylo všechno odpuštěno. Nechápala jsem to. Na mě tohle jeho kouzlo nefungovalo, což jsem byla jenom ráda. Co taky s vlastním bratrancem, že jo. O to víc jsem si s ním ale užila srandy, protože jsme oba byli pro každou špatnost.

Stačilo se k němu přitočit, povzbudit ho ještě troškou toho špiritusu a prohodit pár slov. „No to je jasný, Leni, že tu musíš zůstat. Zajdem k vám domů a já to tetě vysvětlím.“ Srdíčko mi zaplesalo radostnou nadějí. Šla jsem za holkama a sdělila jim svůj plán. Děvčata byla hned lačná jít s námi, což ovšem nepřipadalo v úvahu. Čím víc advokátů přišlo, tím horší byl vždycky výsledek. To už mám vyzkoušený. Zbytečně by rozmělnily Milouškovo kouzlo.

Vyrazili jsme. Za normálních okolností by nám cesta trvala tak 10 minut svěží chůzí. Nicméně Míla už moc svěží nebyl. Což zatím nebyl moc velký průšvih, protože oči mu svítily dostatečně a humorem sršel, až jiskry létaly. Ovšem nohy mu pomalu přestávaly sloužit. Začínaly se mu motat a já, pokud jsem svého zachránce nechtěla nechat padnout na dno škarpy, jsem ho musela chytit kolem pasu a lehce ho udržovat v tom správném kurzu. Vzhledem k tomu, že je Míla téměř o třicet čísel větší než já a je to celkem kus chlapa, to bylo čím dál těžší a těžší, protože nohy mu měkly a měkly. Co mi ovšem začínalo dělat větší starosti,  byla jeho mluva. Těžknul mu jazyk a jeho fórky tudíž začínaly vyznívat do ztracena. No tohle bude polízanice. Nemám ho nakonec odvézt zpátky a vzdát to ? Protože jsme mezitím došli domů, tak jsem se rozhodla to přecijen zkusit.

 Odemkla jsem branku, kterou jsme se protáhli napříč jak siamská dvojčata, protože jsem se neodvažovala Mildu pustit a viděla jsem, že v obýváku se svítí. Bylo mi jasné, že mamka na mě čeká. Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy! Otevřela jsem dveře a rádoby zvesela a jakobynic jsem zahlaholila, „Ahóój.“ Mílu jsem opatrně nechala v předsíni u otevřených dveří, aby měl dostatečný přísun vzduchu a opatrně jsem ho opřela o zeď. Uff. Držel.

Mamka z obýváku vcházela do kuchyně, „No koukám, že jsi přišla akorát. Máš to dobře nača…“ Uviděla Mílu. „Hahóój teťo..“ Přísně vyhlížející rodič, který si mne již prohlížel ostřížím zrakem a hledal vpichy po jehlách a čenichal jakýkoliv podezřelý zápach jako cvičený německý ovčák, začal tát. Podívala jsem se na Mílu, jak tam tak stál, občas se mu lehce podlomily kolena, rozcuchané vlasy, skelné oči mžourající do náhlého světla. Nechápala jsem to. „Miloušku, co ty tady děláš?“ „Jšem še na tebe pšišel podívat, teťo.“ Zazubil se a v oku mu zacukalo. Zřejmě pokus o šibalské mrknutí. Máma se zapýřila jak nějaká puberťačka, „Ale di ty. Tys přišel orodovat za Lenku, coo?“ „Téda teťo, ty si tak chytrá, Lenka ťo má po tobě, viď?“ Valila jsem oči. Říct tohle já, jsem okamžitě okřiknuta, že jsem drzá a legraci ať si dělám z kamarádek nebo taky můžu mít zaracha. No tohle! To je ale nespravedlnost. Stále sledujíc svůj cíl  jsem polkla svoji hrdost a zatvářila se pokorně a podlézavě zároveň. „Víš, mamko, on je Míla na tý oslavě taky. Celou dobu mě tam kontroluje a slíbil, že na mě dohlédne, viď?“ Mílovi spadla hlava na hruď a ztěžka ji zvedal, „Jo!“ Znovu se zazubil. „Tak dobře, to jsem ráda, Miloušku, že na ní dohlédneš. A v kolik ty máš být doma?“ „Ve tři.“ Mamka se otočila mým směrem, „Tak až přijdeš, tak mě vzbuď. Ať vím, v kolik jsi přišla.“ Pozorovala jsem Mílu, kterému tuhnul úsměv na rtech a v obličeji začal pomalu zelenat. Musela jsem rychle jednat. „Jasně mami, děkuju moc, my musíme běžet, holky na nás čekají.“ Opatrně, ale pevně jsem chytila Mílu za boky a nenápadně jsem ho přede mnou tlačila směrem ven. „Tak ahoj Miloušku a pozdravuj doma, jo?“ Cha, pochybuju, že si Míla bude zítra vůbec něco pamatovat. Rychle jsem za námi zabouchla dveře, abych znemožnila mamce další výhled a podpírala Mílu, který už se sotva vlekl.

Hned za rohem se ohnul přes zábradlí a vyzvracel se. Uff, to bylo o fous! Kdyby tohle viděla mamka, co by asi na Milouška říkala! Škodolibě jsem se pousmála, ale pak mě přemohla lítost nad chudákem v nouzi, přehodila jsem si ho přes rameno, druhou rukou vzala kolem pasu a vyrazili jsme zpět. Mílovi se ovšem viditelně ulevilo a začínal pookřávat. Zpátky jsme dorazili celkem v dobrém stavu a ještě jsme pořádně zařádili. :-))

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.