Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

Den naprd

ajule.h 26.11.2014

Jakožto budoucí lékařka mám ke svým bolestem dost svérázný postoj. Nikdy mě nebolí nic natolik, abych se musela před nějakým svým, jednou doufejme, kolegou svléct.

Ale po týdnu, co jsem chodila jen s tak rovnýma zádama, že má prsa přicházely do místnosti o půl minuty dřív než já, což by příteli asi tolik nevadilo jako to, že jsem byla schopná jen dvou poloh a ani jedna z nich nebyla milostná, jsem byla donucená jít k lékaři.

V čekárně na neurologii jsem trnula hrůzou, že mi řeknou, že jsme úplně blbá, že chodím s takovouhle kravinou k doktorovi, nebo že tím lékařem bude muž a já mu budu muset vysvětlovat, že se před ním stydím svléknout i do toho tílka, co jsem si rafinovaně vzala přes spodní prádlo.

Mým lékařem nakonec, díky Bohu, byla lékařka. Zavalila jsem jí kupou připravených latinských termínů a taky monologem o tom, že mi nic není. Doktorka jen kývala a ťukala do klávesnice tak každé mé šestnácté slovo, nakonec mě zastavila a dala se do vyšetřování.

Musela jsem se svléct. Celá rudá a zpocená jsem si svlékala kozačky a říkala si, kdo může být takový debil jako já a vezme si do nemocnice kozačky a punčochy. Když konečně to ponížení skončilo a já se mohla zvednout s potem přilepeným papírem z vyšetřovacího lůžka, obličej mi začal naprosto dokonale ladit s mými zrzavými vlasy.

Z mého nic se stala úplná blokace krční páteře. Dostala jsem pár žihadel do krku a kapačku se sedativama a analgetikama do žíly. Celá zfetovaná, malátná a s žaludkem jak na vodě jsem se vydala vstříct svému osudu tramvají domů.

Tramvaj jako na potvoru byla naprosto přeplněná. Tiskla jsem se k tyči, jak kdybych byla tanečnice a počítala zastávky domů.

Nějaká paní si vzala své dítě na klín a pustila mě sednout. Byla jsem jí neskutečně vděčná. Konečně něco dobrého na tomhle dni.

Alespoň jsem měla ten dojem. Ta paní se na mě soucitně dívala a hladila mě po rameni. A nakonec z ní vylezlo: „Tyhle těhotenský nevolnosti jsou vážně svině – to znám!“ Otočila jsem se a s vykulenýma očima jsem se zeptala: „To vážně vypadám tak blbě?“

A ona mi s klidem řekla: „Vypadáte výborně, ale to bříško už pod kabát neschováte!“

Věnovala jsem jí jeden dost nehezký pohled a pak už jsem se starala jen o svůj žaludek, který mi chtěl reklamovat snídani.

Den naprd jsem zakončila po tom, co jsem si dala prášek na spaní, co mi předepsali.

Ještě před tím jsem celou svou story vypověděla příteli, který se na mě zkoumavě podíval a řekl: „A vážně nejsi v tom? Mě už tak tři týdny přijde, že jsi nějaká oteklá a máš jiný prsa.“ Měl štěstí, že o tři minuty později mi zabral přášek a já měla pocit, že neležím v posteli, ale jedu dolů na tobogánu.

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.