Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

Demografie a dluhová past

parlost 26.3.2013

V minulém příspěvku jsem si posvítil, pravda – jen velmi povrchně, na pojem spravedlnosti a pojem rovných příležitostí. Další problematikou, která mě v poslední době znepokojuje, je dluhová spirála, do níž se dostávají země i jejich občané. Opět se jedná o velmi složitou a komplexní problematiku, kterou nemohu zcela podchytit, aniž by text nebyl neúnosně dlouhý.

Začneme státem. V současné době státy se začínají tvrdě platit za mnohaleté žití na dluh. Na prohnilé struktury státní správy je napojeno mnoho pijavic a rovněž spousta nekompetentních lidí. Peníze ve státním rozpočtu se tenčí vinou krizí a demografických změn. Výdaje na každý nesmyslný –ismus (multi-kulti, environmentalismus) apod. státy tvrdě pociťují. Stát se stává velmi drahou záležitostí a začínají se nebezpečně projevovat příznaky možného budoucího kolapsu, o nichž píše ve své zdařilé knize „Kolapsy složitých společností“ Joseph A. Taitner. Politici samozřejmě mají po ruce jednoduché řešení: přenesou výsledky své neschopnosti a úplatnosti na nás – občany. Zdaňuje se všechno, mnohé se zdaňuje vícekrát, aniž by lidé dostávali protihodnotu v podobě zajištěného stáří, lékařské peče či kvalitní infrastruktury a bez ohledu na Lafferovu křivku (každé další zvýšení daní vyvolá menší přírůstek ve výběru a od určitého procenta dokonce výběr daní začne klesat).  

Lékařská péče upadá, na složitější operace se pořádají sbírky, důchodci nemají na léky, silnice první třídy připomínají polní cesty, školství je v troskách, úřady práce slouží spíše jako evidenční centra, než že by aktivně pomáhaly někomu najít práci, téměř veškerou digitalizaci ve státní správě provázejí průsery, protože nic nefunguje nebo to funguje blbě a fyzickou administrativu a nutnost chodit na úřady to neodstraňuje, dávky jsou vypláceny pozdě, soudy soudí desítky let, nedostatek míst ve věznicích je řešeno amnestií, atp.

Lidé platí vysoké daně a platí i obrovské odvody ve formě zdravotního a sociálního pojištění. A vlády sami nás před systémem varují a radí: spořte si na důchod, spořte si na školy (bude školné), držte si úspory pro výkyvy na trhu, připlácejte si zdravotní péči, kupujte dálniční známky, stěhujte se za prací (buďte mobilní), množte se, protože je nízká porodnost, atp.

Když se jich však někdo zeptá z čeho, tak zarytě mlčí. Průměrná HRUBÁ mzda v tomto státě je, mám dojem, kolem 25 tisíc. Kdykoliv průměrná mzda stoupne, vystoupí nějaký politik, aby se tím pochlubil. Bohužel, jak ví každý, průměr má tu nepříjemnou vlastnost, že extrémní hodnoty jej často zkreslují. Průměr je tak ovlivněn extrémními mzdami určité malé skupiny lidí a i vyššími mzdami v Praze, kde jsou však i vyšší ceny. Dvě třetiny populace nikdy na průměrnou mzdu nedosáhne. Značná část obyvatel tak bere mezi 8 – 14 tisíci čistého. A to jsou ještě ti šťastnější, protože jak všichni víme, plíživě se zvedá nezaměstnanost, přičemž nejohroženější skupiny jsou skupiny s menším vzděláním a věkové skupiny do 30 let a věková skupina 50+.

Aby člověk mohl jakž takž přežívat, musí být schopen zajistit si základní potřeby. To znamená samozřejmě potraviny, domov, teplo, světlo, hygiena, atp. Vedle toho jsou i další základní potřeby jako je mobilita (auto je pro většinu profesí naprostou nezbytností, a v mnoha místech se musí dojíždět do práce značné vzdálenosti). To vše, zvláště zatížíme-li všechno vysokou DPH, stojí obrovské peníze.

Chtějí-li se mladí osamostatnit, tak dříve nebo později nastupují dluhy. Mladí lidé jsou většinou po škole (často vysoké, na které končí kolem pětadvacátého roku). Během školy jen stěží něco naspořili. A tak přichází první dluh: hypotéka. Výběr vlastního domu je vysoce složitou záležitostí a jedná se o závazek na celý život. Pak přijdou další půjčky – jednou je potřeba spravit to, jindy ono. Dále je třeba se nějak dopravovat do práce, což v mnoha lokalitách znamená jedno nebo dvě auta. Dluhy se postupně kumulují. Navíc, se strnulým trhem s nemovitostmi, který je zatížen mnoha poplatky (odhad, nově eko-štítky) a také hodně vysokou daní z prodeje, je náš mladý pár odsouzen v dané lokalitě dožít. Lidé jsou u nás tak mnohem náchylnější na ekonomický kolaps v regionech. Pokud nastane, přijdou problémy a poté možná i exekuce. Tyto problémy si většinou nezpůsobili sami. Je to vlastně jen druhotná platební neschopnost, kterou způsobil stát. Mají-li mladí rodiče, často se zadluží i oni, aby mladým pomohli. Spirála se roztáčí a jediný, kdo na tom vydělává, jsou exekutoři a právníci beroucí za to státem garantované poplatky v naprosto nesmyslné výši.

Jak mají tito lidé ještě spořit na všechno, za co už i tak docela dost platí? Neměl by stát snížit odvody, pokud nás všechny peskuje, že bychom měli vzít život do vlastních rukou? Není pokrytecké po někom chtít, aby se sám staral a přitom mu to znemožňovat svou vlastní existencí?

To má samozřejmě dopad i v oblasti demografie. Politici a i někteří intelektuálové tvrdí, že mladí nemají děti, protože jsou sobeckou generací bez hodnot. Je s podivem jak si berou hodnoty do huby právě ti, kteří je zničili. Ale pravdou je, že v dnešní době osamostatnit se a mít děti je nad finanční možnosti mnoha párů. Ostatně sociologové si už dávno povšimli, že čím dál více mladých lidí bydlí se svými rodiči. Většina z těch ostatních žije z ruky do huby a má přímo panickou hrůzu ze ztráty zaměstnání.

Dokonce i v USA žije téměř 50 % lidí pod hranicí bídy, jak dokládá Peter Corning (vědec zabývající se synergiemi) v knize „The Fair Society“. Na uspokojení základních potřeb je třeba dnes pracovat zhruba o 7 hodin týdně více než tomu bylo před pár desetiletími. Vypadá to, že světlé zítřky, které byly kdysi předpovídány, se nedostavily.

Všeobecně dostupné technologické hračky po nějakou dobu možná do jisté míry zakrývaly rostoucí problém tím, že vyvolávaly dojem zvyšující se životní úrovně obyvatel. Každou chvíli někde čteme o počtech prodaných tabletů či telefonů. Nicméně technologické inovace nás nenakrmí. Být on-line a „na drátě“ dá-li se to u mobilních telefonů použít je dnes další nezbytností.

Dluhová bublina postupně narůstá, exekucí přibývá a banky si mnou ruce. Mnoho finančních institucí ani nechce, abychom své dluhy spláceli. Chtějí stálý přísun peněz z úroků a tak neustále nabízejí jedno refinancování úvěru za druhým. Reálně tak často zaplatíme za věci, které si kupujeme někdy i dvojnásobek ceny.

Rozšířenost tohoto jevu a množství peněz, které domácnosti dluží, je důkazem, že se nejedná o počínání několika málo nerozumných jednotlivců, ale že se jedná prakticky o nutnost pro většinu obyvatel. Je to další důsledek čím dál větší nerovnoměrnosti v distribuce zemí vygenerovaného bohatství a příliš drahého a neefektivního státního aparátu. Myslím, že dokud neodstraníme tyto dvě příčiny, tak se z toho nevymotáme ani my – občané, ani státy.

 

 

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.