Úterý, 19. září , svátek má Fidoušek

Deklarace české šlechty v roce 1939 (kolaborace s nacismem)

Rosomak 23.7.2013

Slovutný pane presidente (Hácho, Beneš přece abdikoval a byl v exilu),


v poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podat některá vysvětlení. Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi.


Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za raných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv, v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes být počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje. Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území Českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily a jimž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změnit na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.

Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.

Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdí1ejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.

Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.

Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem (tj. Hitlerem) jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem - kdyby o tom pochybnost vznikla - skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.

Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem toho národa, s nímž se cítí niterně spjat a k němuž se hlásí.

Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V úplné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

V září 1939

Za českou šlechtu se považovali podepsaní: Baillet-Latour, Battaglia, Belcredi, Bubna z Litic, Colloredo-Mansfeld, Czernin, Dacziczký z Hesslowa, Dlauhowesský, Dobrzenský, Bořek-Dohalský, Hildprandt, Hrubý z Gelenj, Kálnoky, Kerssenbrock, Kinský, Kolowrat-Krakowský, Lobkowicz, Mensdorff-Pouilly, Mladota, Nádherný, Paar, Pálffy, Parish, Podstatzky-Thonsern, Riegr, Schönborn, Schwarzenberg, Schlik, Serényi, Strachwitz, Thun-Hohenstein, Wratislav.

Prezident Hácha byl takovým souvěreneckým vyjádřením jistě potěšen, proto pověřil protektorátní vládu premiéra Eliáše, aby okamžitě zrušila zákony zakazující používání šlechtických titulů a do správy okupované země povolala příslušníky těchto rodů, což je provedeno dne 18. 9. 1939 vládním nařízením 220/1939.

Na majetky těchto rodů jsou pak v rámci Heydrichiády uvaleny nucené správy, ale to je rok 1942 a velká změna poměrů vůči českému národu v důsledku atentátu...

Nebudu zde dále vypisovat věci  které z těchto věcí vyplývají, myslím každý, kdo dočetl až sem má dosti inteligence na to, aby pochopil že pokud byl Hácha zavřen (oprava) za kolaboraci s Němci, majetky těmto rodům na základě jejich vyjádření a zapojení se do kolaborace byly po válce oprávněně odebrány a jasně svědčí o tom, že ne národ, ale majetky za každého režimu jsou rozhodující.

Proto je jasná a stále postupná snaha se k těmto majetkům dostat, ať je to prostřednictvím restitucí za podivných okolností, či prolobováním církevních restitucí, tak jasným finálním cílem je likvidace prezidentských (Benešových) dekretů - i když, jak to tak vypadá, postupnými kroky dosáhnou v podstatě toho samého a nebudou vystaveni tak silné konfrontaci a počkají na jejich zrušení prolobováním v EU.

V památku těch, kdo obětovali svůj život pro vyšší princip.

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.