Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

čtyřiačtyřicet

Luisa 10.11.2014

Čtyřicet čtyři. Čtyřicet čtyři! Ať jsem počítal, jak jsem počítal na mém narozeninovém dortu, bylo čtyřicet čtyři svíček. Najednou mi bylo úzko a chtělo se mi utéct.

Což se trošku nehodí, nejen, že kolem mě stála celá moje rodina, manželčina rodina a půlka mojí kanceláře, navíc mi už bylo čtyřicet čtyři a od muže v tomto věku se očekává, že své stárnutí ponese s grácií.

No upřímně nikdy jsem stárnutí s grácií nezvládal. Rok co rok od mých pětadvaceti jsem kolem svých narozenin udělal nějakou pitomost. Většinou jsem se příšerně opil a neznámým lidem jsem vyprávěl, že jsem zase o rok starší. Manželství a děti mé narozeninové deprese uklidnily.

Ale najednou se o slovo hlásil ten šílený pocit, který začínal někde pod žaludkem a rozlévá se po celém těle. Rozhodl jsem se ho ignorovat. Sfoukl jsem svíčky. Políbil Kamilu, která celou mojí oslavu zorganizovala. A začal jsem rozbalovat dárky.

Už si zcela nevzpomínám na všechny dárky, co jsem dostal, ale od synů jsem dostal lístky na premiéru posledního dílu Harryho Pottera. Dárek mě překvapil dvakrát – za prvé jsem lístky do kina vážně nečekal.

Ale co hůř – myslel jsem si, že jsme se už toho brejlatýho kluka zbavili, když spadl tamten fousatý chlap z věže. A ono ne!

Ten příšerný pocit jsem překonal a o víkendu jsme vyrazili s rodinou do kina. Bylo to speciální představení. Začínalo přesně o půlnoci. Pohodlně jsem si sedl. Kamila mě vzala za ruku a začalo odpočítávání. Úplně plné kino hypnotizovalo plátno.

Abych byl upřímný Harry Potter mi k srdci nikdy nepřirostl, byl jsem šíleně unavený a věděl jsem, že zpátky domů budu těch sto kilometrů řídit já. No prostě jsem usnul.

Probudil jsem se, až když si manželka utírala kapesníkem uslzené oči. „Bylo to pěkný, viď?“ Kývl jsem. Protože jsem se vážně dobře vyspal. Kluci v autě stále řešili kvalitu efektů. O půl páté ráno jsem konečně zapadl do postele.

„Vím, žes spal,“ přitulila se ke mně manželka. Začala mě líbat, ale já byl tak unavený, že jediné na co jsem se zmohl, bylo jedno pouhé „Promiň!“ a upadnutí do tvrdého spánku.

Ten narozeninový pocit jsem překonal, ale to, že jsem nesplnil – po prvé v životě, svou manželskou povinnost mě donutilo zamyslet se nad sebou.

A jak jsem se to ráno nebo spíš v poledne rozmýšlel sám nad sebou, došlo mi, že mě bolí záda, lupe mi v kolenou, když je pokrčím, krční páteř mám úplně ztuhlou a navíc jsem v noci neuspokojit svou ženu.

Deprese byla zpátky. Musel jsem s tím něco udělat. Prostě musel. V pondělí jsem si do kanceláře zavolal svého asistenta, o kterém jsem si byla jistý, že je gay.

„Romane, co si myslíte o mém stylu?“ „No není špatný.“ „Ne, ne, ne. Vy mě nechápete. Vypadám na svůj věk?“ „Jo, vypadáte.“ Nevěřícně na mě koukal.

„A kolik si myslíte, že mi je?“ „Padesát!?“ Auu! To byla rána pod pás! Okamžitě jsem ho požádal o to, aby mě objednal k jeho kadeřníkovi a tak. Protože jsem netušil, co je a tak.

Ve středu jsem zašel do salónu Styl. Už název napovídal, že po té, co budu vycházet, budu o deset let mladší. Netušil jsem, že i o dva tisíce lehčí, ale můj nový mladistvý účes za to stál.

Měl jsem tmavší vlasy, kratší sestřih a navíc mi Bára během působení barvy nanesla na tvář omlazující masku, takže jsem musel vypadat vážně úžasně.

Když jsem přijel domů, manželka se mě lekla. „Panebože, co jsi to se sebou udělal?“ Namítal jsem, že nic, jen že jsem si nechal udělat nový účes.

„No tak doufám, že si k němu taky nenajdeš novou ženu. Protože jsem si dneska vybrala šaty na tu vaši páteční akci.“ „Ale vždyť víš, že tebe bych nikdy nevyměnil,“ políbil jsem jí a projela mnou vlna mládí.

Začal jsem jí líbat a hladit, zatímco ona byla opřená o kuchyňskou linku a v ruce držela vařečku. Zavzdychala: „Prosím tě, nech toho. Vždyť kluci jsou vedle a navíc mě se to tam pálí…“ Ještě chvíli jsem jí líbal, ale nakonec se mi vysmekla a řekla, ať si to nechám na večer.

Cítil jsem se dobře. Už žádné opíjení, už žádná trapná rána. Konečně jsem se naučil stárnout, nebo lépe řečeno mládnout s grácií a klidem.

Ta akce v pátek, co manželka zmínila, bylo autorské čtení a následná autogramiáda Martina Vilného, kterého moje drahá žena bezmezně a především tajně milovala, zbožňovala a obdivovala.

Takže když mi šéf nabídl lístky na tuhle akci, nemohl jsem odmítnout. I když jsem si o tom vilném úchylovi myslel svoje.

Bylo to v pátek odpoledne v jedné kavárně přímo na Václaváku. Kamila za mnou přijela. Vyzvedla mě v práci a šli jsme na věc. Tedy ne na věc, ale na to autorské čtení.

Nejsem žádný morous, ale tenhle chlap mi nikdy nebyl sympatický. I když pro ženy, což jsem viděl všude okolo, to byl idol. Kamča na něj zbožně koukala a já byl koneckonců také spokojený. Čepovali tam mou zamilovanou Plzeň.

Když už se schylovala k závěru čtení, mávl jsem na servírku a objednal si třetí. Manželka začala tleskat a rychle vyběhla s několika knihami v náručí do fronty, v níž i další ženy čekaly na autogramy.

Kamile to moc slušelo. Měla udělané vlasy, byla krásně nalíčená a na sobě měla kostým, který podtrhoval její krásnou postavu.

Tu měla vážně výstavní, krásná prsa, maličko vyklenuté bříško, ne tak odporně ploché, jako ty vychrtliny a úžasný zadeček.

Díval jsem se na ni do té doby, než mé zraky upoutala servírka s půllitrem mířící ke mně. Mohlo jí být tak dvacet.

Měla na sobě černé tričko s obrovským výstřihem, v němž se jí s každým dalším krokem pohybovaly obrovské mladé vnady, kterých si nebylo možné nevšimnout.

Ty dvě čtyřky, co teď představovaly můj věk, byly ještě trošku děsivé, ale tyhle kulaté a pevné, co se ke mně blížily, těm se nedalo odolat.

Navíc měla, tak krátkou sukni, že mě udivovalo, že ještě něco zakrývala. Nikdy jsem to neudělal, ale v tu chvíli když se nahnula a dala mi pivo na stůl, představil jsem si jí nahou.

Tak jo dělám, i když bych to manželce nepřiznal.

Řekněme si to upřímně, tohle se občas stává každému. Každý chlap si občas – spíš často nepomůže a takováhle holčina zkrátka probudí fantazii v každém, ale metr od mé krásné manželky, kterou jsem si byl v tu chvíli schopný představit pouze v zástěře a teplácích u kuchyňské link, to bylo ponižující.

Po té jsme šli se ženou na večeři. Moc jsem se snažil, protože jsem se cítil provinile, kvůli tomu, co jsem si před půl hodinou představoval. „A co říkáš těm novým ručníkům? Jsou s příměsí bambusovýho vlákna. Je to rozdíl viď!“

Přikývl jsem, aniž bych tušil, že máme nějaké nové ručníky: „Jsou úžasný. Možná bysme měli koupit ještě nějaký, zlato.“ „Taky jsem si říkala. Jakou barvu bys vybral, aby se hodila k nám do koupelny?“

Ouu, ouu, rychlá asociace ručník – bílá! „Bílý?!“ Auu, chyba! Chyba! Chyba! Ty původní byly bílé.

Tohle mohla napravit jen jedna věc. A to redukční dieta pro mou kreditní kartu. Šli jsme tedy nakupovat. Kamila si do kabinky vzala opět sukně ke kolenům, béžové halenky a jiné sice módní, ale ne moc sexy kousky.

Rozhodl jsem se proto zabrousit mezi regály a pokusit se jí něco vybrat, co by ve mně probudilo podobnou fantazii jako ta číšnice. Přinesl jsem jí do kabinky plnou náruč modelů.

Kamča na to koukala jak blázen, ale nakonec souhlasila a vzala si všechny ty šaty do kabinky. První, co si oblékla, byly krátké černé šaty. Vypadala v nich úžasně.

„Ty ses zbláznil!?“ „Strašně ti to sluší!“ Zavřela za sebou dveře a ve mně se opět začalo probouzet mládí. „Tak tohle už vůbec nemyslíš vážně!“ Ozvalo se zpoza dveří. „Tak se mi aspoň ukaž!“

Vzal jsem za kliku a vklouzl k ní do malinkaté kabinky. Měla na sobě nádhernou červenou noční košilku.

Byla dost průsvitná, nebo lépe řečeno úplně průsvitná. Byla v tom tak krásná. Přitulil jsem se k ní, ale má snaha o sblížení v převlékací kabince skončila vyhazovem ven.

Opět jsem u pokladny zaplatil za náruč béžových kalhot a sáček. Večer, když jsem přišel z koupelny do ložnice, žena ležela pod peřinou nahá: „Lepší než ta košilka, ne?“ Musel jsem uznat, že tenhle outfit taky nebyl špatný.

Stále mi někde v zadu v hlavě nějaký hlas našeptával, že nejsem starý a že bych se měl bavit. Přece ještě nejsem, tak starý abych se každý večer díval na televizi a kolem desáté zapadal do postele. Ne, to rozhodně ne! Můj – již dvakrát rozvedený – bratr mi s tím chtěl pomoct.

Synovec měl koncert s kapelou a tak jsme ho šli „zkontrolovat“ v překladu se chtěl Adam bez keců manželky napít.

Koupil jsem si nové oblečení pro tuto jedinečnou příležitost. Košili, o níž prodavačka říkala, že teď vážně letí. Úzké jeansy a kožené boty, které se podle poslední módy nosily přes ty kalhoty.

Dokonce mi mladší syn můj nový styl pochválil. Cítil jsem se dobře. Kamila se raději už od mého nového účesu k ničemu nevyjadřovala, tak na mě jen nevěřícně zírala. Ondřej mě vyzvedl o půl deváté a cestou do baru mi dával rady, jak se chovat.

„Streeejdo!!! Vypadáš úžasně,“ objala mě má nejstarší neteř: „Páni, co jsi se sebou udělal. Vypadáš, tak, tak tak....“ „Tak mladě!“ „Jo! Tak si to tady užij. A ty tu neobtěžuj moje kamarádky!“ podívala se ne moc přívětivě na svého otce.

Dali jsme si s bráchou pár piv. Kapela začala hrát, ihned mě brácha, již silně podnapilý, vzal kolem ramen: „Pojď, deme pařit!“

Pařit jsem neřekl asi patnáct let, natož abych něco takového provozoval. Ale v rámci mládnoucí kůry jsem samozřejmě šel.

Stáli jsme přímo pod pódiem. Najednou ke mně přišla jedna nádherná dívka, byla velice podobná té z autogramiády. Objala mne, představila se mi a začala se mnou flirtovat.

Mé sebevědomí stoupalo do osmi tisíc metrů nad mořem. Kolem nás mladí krásní svalnatí dvacetiletí kluci a tahle pěkná holka chce jít se mnou po koncertě „někam, kde je větší klid?“

Najednou začala hrát hudba. Hlouček těch mladých krásných a svalnatých se kolem mě sevřel a začal tančit. Což bych ještě snesl, ale když začali skákat ze strany na stranu, došlo mi, že jsem čtyřiačtyřicetiletý ženatý muž s dvěma dětmi, který tohle nezvládne.

Nezvládl jsem. Po pár vteřinách jsem ležel na zemi. A trvalo jen několik minut, než jsem ležel v sanitce a posléze na rentgenu.

Zlomil jsem si kotník a přivodil si slabý otřes mozku. Dostal jsem sádru, neschopenku a oblbovačku proti bolesti.

Většinu zážitků z toho večera mám v mlze.

Kamila mě údajně vyzvedla a odvezla domů, což si díky té koňské dávce sedativ nepamatuji. Úplně jsem procitl až odpoledne druhého dne. V ložnici Kamilka utírala prach a já ještě lehce pod sedativy jsem koukal na její siluetu tančící s prachovkou.

Připadal jsem si jako idiot. Taková nádherná ženská a já jí chtěl podvést s nějakou dvacítkou. Byl jsem idiot.

S touhle by se chtělo večer na televizi dívat hodně mužů a já mohl. Navíc to byla ona, kdo přečetl všechny díly té čarodějnické ságy a jenom ona věděla, kdo je Brumbál.

 

Vážně idiot!!! Otočila se: „Tak co? Už se nám pacient probral?“ Mrkl jsem na znamení, že ano. „Tak, už nám nebudeš mládnout?“ smála se na mě. „Ne! Už nikdy!“

Vyndala ze skříně ramínko a na něm červenou průsvitnou košilku: „Občas bys mohl.“ Usmál jsem se a donutil jsem ten divný pocit v sobě spáchat sebevraždu. Děsnej čtyřiačtyřicetiletej IDIOT! 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.