Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

Co vlastně víme o výsadku "Jan Kozina"?

silný kuřák 21.5.2014

Pokud zapátráme po našich školních vědomostech, musíme si přiznat, že o tomto výsadku víme úplné.... nic... Hmmm... Tak otázku rozšíříme, a třeba se chytneme: co vlastně víme o výsadcích v roce 1944 na území Čech a Moravy?... Asi zhruba stejně...

Nejprve se musím k něčemu přiznat: málokdy narazím na válečný příběh, který na mě zapůsobí tak silně, jako vyprávění o výsadkářích z této akce a o jejich téměř dvouměsíční pouti nepřátelským územím. Byl bych rád, kdyby naše dnešní vyprávění vyznělo jako oslava lidské statečnosti, vytrvalosti a cti. Jako mnoho jiných příběhů, které by měly sloužit jako příklad pro ostatní, je i tento zapomenutý a přežívá jen v myslích několika lidí... Přidejme se k nim. Ti lidé, kteří v příběhu vystupují, si to určitě zaslouží...

Na žádost čs. vlády v Londýně a moskevského vedení KSČ byla v roce 1944 vyslána řada skupin partyzánských organizátorů. na území Protektorátu. Těch výsadků bylo jen ve druhé polovině roku 1944 dvanáct. Namátkou uvedeme:

16-tičlenná skupina "Za vlast" byla vysazena v noci na 29. září 1944 u Malého Polomu                  na slovensko-moravské hranici
15tičlenný oddíl "Jermak" byl vysazen v noci na 1.9.1944 u Račic na Vyškovsku
15-tičlenný oddíl "Dr. Miroslav Tyrš" se musel kvůli špatnému počasí 6. října 1944                        vrátit,, ale následně se jeho seskok uskutečnil v noci na 26. října u                            Pelhřimova         
12-tičlenný oddíl "Mistr Jan Hus" byl vysazen 26.10.1944 v podhůří Železných hor
13-tičlenný oddíl "Komsomolec" skončil tragicky... 22.12.1944 byla jejich Dakota nad                  polským Tarnowem sestřelena Messerschmittem Bf-110...

Byly ještě další skupiny, a všechny měly za úkol organizovat partyzánské hnutí v oblasti výsadku a provádět diverzní akce. Všechny v té době měly velitele skupiny, náčelníka štábu a politického komisaře, složeny byly z Čechů, Slováků a vojáků Rudé armády... Účelem pak bylo vázání okupačních sil, které pak chyběly na frontách a nezanedbatelné bylo i poškozování hospodářství, které dosud pracovalo pro Říši... V této době se lze i domnívat, že SSSR počítalo s využitím přeživších v poválečné době na území republiky a k budoucímu základu propagandy po válce...

A v noci ze 16. na 17. října 1944 je vysazena 17-tičlenná skupina "Jan Kozina"...  Skupina byla sestavena 3. září 1944 ze sovětských a čs. vojáků, kteří se dobrovolně přihlásili. Velitelem byl jmenován poručík Vasil Kiš, z Podkarpatské Rusi, který uprchl před Maďary do SSSR a po propuštění z gulagu se stal příslušníkem čs. vojska v Sovětském Svazu. Po absolvování tvrdého výcviku byla skupina poč. října přemístěna do Rzeszówa, kde čekala na rozkaz k akci... Členy výsadku tvořili: por. Kiš, náčelník štábu major G. Melnik, komisař ppor. J. Kopčák, npor. P. Morjakov, ppor. A. Petrosjan, ppor. D. Malyšev, lékař kpt. N. Kosinkov, radisté A. Pančenková a V. Šumajev, pomocnice štábu V. Mordunovová, spojka velitele M. Turis, a členové bojové skupiny M. Galanda, P. Tunder, J. Hušťák, J. Paĺo, J. Balaščík... Všichni v čs. a sovětských uniformách...

16. října večer se dopravní dakota odlepuje z rzeszowského letiště a nabírá kurs směrem k čs. hranicím. Jejich cílem má být prostor Šumavy... Šťastně přelétá frontu, ale nad Moravskou Ostravou se dostává do těžké protiletecké palby. Vybuchující granáty otřásají letadlem, pilot se snaží unikat z dosahu pronikavého světla reflektorů. V letadle nikdo nemluví, parašutisté zatínají zuby, na tvářích známky obav a nervozity. Někdo hledí upřeně na stěnu, jiný očima přebíhá tváře spolubojovníků... "Nemáme se vrátit?", přeruší mlčení hlas navigátora. "Ne," odpovídá Kiš, "chceme to mít už za sebou..."
Po chvíli, která všem připadala jako věčnost, pomalu utichají výbuchy, vzadu mizí sloupy oslnivě bílého světla a a letadlo pokračuje klidným letem směrem k Šumavě. Všichni už přemýšlejí o nastávající akci, v duchu si probírají naučené činnosti, které musí po doskoku učinit... "Nu, pašli," ozve se průvodce a rozrazí dveře letadla, kterými vnikne dovnitř chladný vzduch a všichni upřou oči do tmy v otvoru dveří. Kiš se zvedá a ještě pohlédne na své druhy. V té chvíli netuší, že řadu z nich vidí v tento okamžik naposledy, a že jeden z nich zradí... Odvrátí se a zmizí v černé tmě. Za ním v rychlém sledu následují Melnik, Petrosjan, Morjakov, Malyšev a Turis... Dakota nabírá zatáčku, provádí druhý okruh, při němž seskočí zbývající členové skupiny...

Kišova šestičlenná skupina po doskoku tráví dlouhý čas tím, že se hledají jednotliví členové. Ale ještě před shromážděním skupiny jsou slyšet nákladní auta, která do oblasti přivážejí německé vojáky. Po hodné chvíli se shromáždili u Tuchořic a zjistili, že byli omylem vysazeni u Loun... Rozhodli se pátrat po druhé skupině parašutistů, ale než se stačili zorientovat, již slyšeli štěkot psů... Byli obklíčeni... Po krátké poradě se rozhodli napřít svůj útok na jedno místo a prorazit z obklíčení... Rozhořel se boj...

Druhá část skupiny přistála u Loun... Téměř okamžitě byli napadeni a v divoké přestřelce vzápětí padli Kosinkov, Jastrenskij a Mordunovová... Kopčákovi a Paĺovi se padařilo prostřílet a uniknout. Dostanou se až do křivoklátských lesů, kde se za pomoci obyvatel ukryjí a přežijí až do jara, kdy naváží spojení se sovětským zpravodajským výsadkem v okolí Mšece, do něhož se začlení...Zbývající členové druhé skupiny jsou zatčeni a předáni gestapu...

17. října nad ránem bojovalo šest mužů Kišovy skupiny o život... Pomocí samopalů a granátů se jim podařilo německý obkličovací kruh prorazit a uniknout z pasti. Náhle se Melnik kácí k zemi, svíjí se a nemůže vstát... Obrovitý Kiš si jej nakládá na záda a postupuje lesem. Prchají a zbývající členové kryjí zoufalý ústup... Když se odpoutali od nepřítele, složí Kiš Melnika na zem a schváceně oddychuje. Ostatní rozříznou zakrvácenou Melnikovu nohavici a zjišťují, že major má pět průstřelů (později se zjistí, že dva z nich v noze zasáhly kost)... Vojáci stáhli nohu obvazem, z nalámaných větví sestavili jakási nosítka, ne které Melnika položili a přikryli ho pláštěm. Domluvili se, že nosítka střídavě ponesou, až dosáhnou pomoci... Ovšem v té chvíli byli obklíčeni podruhé... Podle pozdějšího vjádření Kiše Melnikovi tekla ze rtů krev, jak se snažil přemáhat bolest...

Celé odpoledne šestice mužů s těžce zraněným Melnikem na okraji lesa u Markvarce odrážela výpady nepřítele... Když se začalo šeřit, podařilo se jim odpoutat, zatáhnout se hlouběji do lesa a trochu si odpočinout. Za tmy se pak s Melnikem na nosítkách vydali na noční únik lesem... Po čase zjistili, že ve skupině chybí M. Turis... Voják, který měl plnit spojku velitele, v noční tmě zabloudil, narazil na Němce a byl zadržen... Ve skupině již zůstali jen čtyři vojáci s pátým zraněným na nosítkách...

18. října podepisuje K.H. Frank vyhlášku, která nabízí za informace, vedoucí k dopadení parašutistů odměnu 100 000 korun, za pomoc parašutistům vyhláška obsahovala výhružku smrtí...Nacisté přivolali posily a v oblasti křivoklátských lesů se rozpoutala velká pátrací akce... Několik dní trvalo parašutistům, než se se zraněným Melnikem dostali z rozsáhlých lesů. Vyčerpaní a hladoví se dostali k obci Drozdov...

Za tmy Vasil Kiš zaklepal na okno krajního domku. Když Vladimír Vácha otevřel, krve by se v něm nedořezal... Až teprve, když si všiml lvíčka na čepici V. Kiše, tak se uklidnil. Když jej velitel parašutistů požádal o pomoc, již našel ztracenou rovnováhu:"Jistě, pojďte dál... Ale dávejte pozor... Máme sice dobré sousedy, ale nikdo vás vidět nemusí.."

Po několikadenních útrapách si mohli dovolit trochu odpočinku... Paní Váchalová ohřála vodu, přinesla obvazy a jodovou tinkturu... Když majorovi strhávali staré obvazy plné krve a hnisu, major sténal bolestí a rozpalovala ho horečka. Po ošetření se mu ulevilo, dostal do sebe i trochu bramboračky a poté usnul. Ostatní se umyli, oholili, vytáhli z tlumoků čisté prádlo a paní Váchalová špinavé hned namočila do necek s tím, že je vypere a usuší u kamen... Najedli se a střídavě se na podlaze vyspali...

Druhý den ještě přečkali u Váchalových, ale ve stodole, protože se nechtěli moc ukazovat dětem. Desetiletý chlapec Váchalových a jeho dvanáctiletá sestřička už sice měli dost rozumu, ale nebylo nutné u nich vzbuzovat zvědavost ohledně noční návštěvy. Přes den si upravili nosítka a Vácha zatím opatrně zjišťoval, zda je v okolí klid. Zatím nic nenasvědčovalo o přítomnosti Němců v okolí. Protože parašutisté předpokládali, že nyní už o plánovaném cíli výsadkářské skupiny Němci vědí, rozhodli se, že nebudou pokračovat na Šumavu, ale budou postupovat východním směrem na Moravu... Váchal jim ukázal na mapě cestu, i poradil, kde by mohli hledat pomoc... Večer se parašutisté s Váchalovými rozloučili a s Melnikem na nosítkách se vydali kolem Hostomic, Kytína, Mníšku pod Brdy...

Den za dnem postupovala skupina mužů dál. Ve dne spali po křovinách, v noci vyráželi na cestu. Majorova noha byla rudá, nateklá a každý pohyb i dotek mu způsoboval nepředstavitelné bolesti. Hnisající rány mohli ošetřovat jen vodou z potoků a studánek. Cesta byla vyčerpávající nejen pro raněného, ale i pro ostatní, kteří se po dvojicích střídali v nesení nosítek... Pomalu sestupovali k Vltavě a mířili k vojenskému výcvikovému prostoru wehrmachtu a SS... Počítali s tím, že prostor je sice mimořádně nebezpečný, ale nikoho by ani nenapadlo, že právě tudy se budou parašutisté ubírat...

Vltavu překročili za pomoci Václava Maška z Cholína a ocitli se ve vojenském prostoru v oblasti Benešovska a Neveklovska. Mimořádně opatrně postupovali liduprázdým územím, odkud byli čeští lidé vyhnáni, takže nemohli od nikoho očekávat pomoc. Náhodně naráželi na německé hlídky, ale jejich troufalost jim přinášela štěstí...

8. listopadu dosáhli parašutisté obce Nová Ves u Dolních Kralovic. Poručík Kiš vstoupil do cesty selskému povozu... Kočí zastavil koně a nevěřícně zíral na unaveného neholeného vojáka v krátkém vatovaném kabátě, přepásaném širokým opaskem... Voják měl ale důvěryhodnou tvář a kočího se zeptal:"Jste dobrý Čech?"..."To teda jsem... Oč vám jde?"... Rolník Josef Šťastný následně seznámil parašutisty s lesním adjunktem Karlem Pulcem, vedoucím místních odbojářů... Ten je ukryl v bezpečném lesním úkrytu, obstaral jim jídlo i civilní ošacení a přemlouval je, aby zůstali s tím, že společně mohou provádět záškodnickou činnost. Kiš ho ale zklamal:"My se tu dlouho nezdržíme. Potřebujeme se dostat na Českomoravskou vrchovinu. Hledáme partyzány s vysílačkou. Musíme sdělit centru, co se stalo..." Pulcovi pak slíbil, že se s ním pak spojí...

Parašutisté pak postupovali z Dolnokarlovicka na sever od Sázavy. Cestou zažili všechno možné... Nesmírné vyčerpání i šokující nervové vypětí. Setkání s ustrašenými zbabělci, kteří třeba vyhrožovali udáním, ale i pomoc lidí neohrožených a statečných, kteří sehnali léky pro raněného Melnika, jídlo i úkryt než skupina pokračovala dál... Gestapo se marně snažilo...

"V jedné vesnici, kdy už jsme byli úplně na konci sil," vzpomínal J. Kiš, "jsem zaklepal na dveře domku... Kamarád mě zajišťoval... Přišla otevřít žena, která nás pozvala hned dál... Povídám na rovinu, že jsme parašutisté z Ruska, že máme raněného a potřebujeme ho ošetřit... Ta žena...Taková starostlivá česká máma..." Kišovi se zalily oči slzami... "Tak ta žena povídá, abychom se podívali nad dveře, co tam má napsáno... Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš... Tak pojďte dál..."

V polovině měsíce listopadu dorazili do Uhelné Příbrami, kde od Karla Šťastného získali informaci o sovětském výsadku u Čáslavi. Předpokládali, že se jeho příslušníci uchýlili do Železných Hor. Vydali se je hledat... U obce Křemenice se setkali s odbojářem hajným Eisem, který je odvedl do osady Polom k Antonínu Horníkovi. Ten během několika dnů zprostředkoval setkání poručíka Kiše s Miroslavem Pichem - Tůmou, politickým komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa... Kišova skupina se pak přesunula na lesní základnu brigády nedaleko Krucemburku... Tam se Melnikovi konečně dostalo řádného ošetření, Liš si vysílačkou vyžádal od štábu partyzánského hnutí další pokyny... A náš příběh by mohl skončit...

Kišova skupina pronesla raněného Melnika nepřátelským územím po trase 250 km dlouhé...

Musím ale ještě dodat několik věcí:

Kiš s ostatními (kromě Melnika) opustili partyzánskou jednotku, protože Kiš se neshodl s Pichem - Tůmou. Nesnášel ho, protože Pich - Tůma byl příliš prosovětský... Odešli a na Chrudimsku založili Partyzánský pluk Ludvíka Svobody. Provedli řadu úspěšných diverzních akcí, např. 1.4.1945 vyřadili z provozu semtínskou muniční továrnu...

Turis, který se ztratil při úniku z místa seskoku a byl zadržen, zahynul v Terezíně...

Galanda, Tunder, Pančenková a Balaščák byli vězněni do konce války...

Hušťák nevydržel, stal se konfidentem gestapa a byl vyslán jako agent k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR. Po válce byl odhalen, odsouzen a odpykal si pětiletý trest ve vězení...

Kiš dodržel slovo, které dal Pulcovi, v prosinci jej vyzval, aby připravil prostor pro shoz zbraní. Jenže v té době už byla Pulcova skupina infiltrována konfidenty gestapa Buštou a Nacházelem. Ti prozradili místo, kde se měl Pulec sejít s několika uprchlíky z nucených prací. Gestapo místo v Kobylím Dole u Zahrádky obklíčilo, při přestřelce byl Pulec zraněn a dva z účastníků schůzky - B. Klucha a J. Pipka zabiti. Nato velitel Pulec spáchal sebevraždu...

Šamajev byl těsně před koncem války v Terezíně zastřelen...

Hajný J. Eis byl ubit v Terezíně v březnu 1945...

Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Řada lidí se zhusta vyjadřuje s despektem o českém národě za války... Tento příběh je usvědčuje ze lži, protože mnoho bezejmenných lidí prokázalo neobyčejnou statečnost, pro svou vlast riskovali i třeba životy svých dětí. Vůči těmto lidem jsou takové rádoby zasvěcené odsudky nespravedlivé a znevažují jejich památku...

Tak teď už bych snad mohl opravdu skončit... Ale občas se vyplní nějaké úsloví, v našem případě "Náhoda přeje připraveným"... Skutečně ryzí náhodou při pátrání po dalších osudech lidí z příběhu jsem objevil následující informaci:

Na dubnovém setkání Klubu výsadkových veteránů v Jindřichově Hradci se jeden z členů - Josef Pekárna, zmínil, že jeho žena chodila do školy s dcerou Vasila Kiše. Veteráni se dohodli, že této dceři jako výraz úcty k jejímu otci předají pamětní medaili k 70. výročí založení 2. čs. parabrigády v SSSR, kde vojenská cesta jejího otce začínala. Všude však naráželi na bariéru v podobě zákazu poskytování osobních údajů, a prostě se nemohli s dcerou poručíka Kiše nijak kontaktovat. Až jednoho z nich napadlo, aby se obrátili na televizi, na pořad "Pošta pro tebe" - a lidé z pořadu skutečně onu paní našli. Má dojít k televiznímu setkání dcery poručíka Kiše s některými z parašutistických veteránů, a pořad má být vysílán začátkem června... Myslím, že po tom, co o poručíku Kišovi již víme, bude pro nás pořad jistě velkým obohacením...

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.