Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

Co vlastně víme o atentátu na Heydricha?

silný kuřák 30.5.2014

Je to právě 72 let, kdy v těchto dnech bojoval o život jeden z nejnebezpečnějších fanatiků nacismu, Reinhard Tristan Eugen Heydrich... Český národ má v té chvíli před sebou heydrichiádu, po níž se ještě řadu let budou lidé chvět hrůzou, Lidice a Ležáky žijí zatím svým relativně poklidným osudem.

Chtělo by se říci, že o atentátu víme všechno. Byl zkoumán zleva i zprava, napsaly se o něm tuny knih a jiných materiálů, byly natočeny i mnohdy zdařilé filmy... Celkem v nedávné době byly zpřístupněny archivy se všemi materiály z vyšetřování, které byly s příslovečnou německou důkladností uloženy v archivech. Nebudu vážené čtenářstvo podceňovat, a proto se soustředíme na otázky, které jsou nejasné či které můžeme úplně klidně považovat za nezodpovězené...

Hned první otázka mě osobně dodnes fascinuje a přiznávám, že na ni neznám odpověď...

1. Proč se Heydrich pohyboval po Protektorátu v otevřeném auté, bez krytí a bez odpovídající zbraně?

Tato otázka získá na naléhavosti, když si uvědomíme, že byl povolán jako zastupující říšský protektor na místo K. von Neuratha právě proto, aby si se vší tvrdostí a razancí poradil se vzrůstajícím odbojovým hnutím a se stále větším počtem zahraničních parašutistů... Třetí muž v hierarchii SS neměl pancéřovaný vůz, nebyl provázen žádnou ochrannou službou, a ani neměl u nohou připravený samopal. Jedinou jeho osobní zbraní byl Walther PPK (Pistole Polizei Kriminal), což je zbraň, určená pro kriminální úředníky, tedy tam, kde se předpokládá střelba v místnosti... Je jen zlomyslností osudu, že při jízdě několikrát blahosklonně pokynul za Panenskými Břežany svým budoucím atentátníkům, kteří si tam připravovali svou akci... Původně měl být atentát uskutečněn právě na cestě do Prahy...

Proč... Odpovědí se naskýtá celá řada. Od naprosté "neškodnosti" Čechů přes pohrdání ostatními lidmi až po sebevražednou odvahu (která mu rozhodně nechyběla, jak si ukážeme později)...

S tímhle si skutečně nevím rady...

2. Proč ti, kteří měli střílet, nestříleli?

Z principu měl střílet Gabčík jako atentátník a Heydrich a jeho řidič Klein. Ani jeden z nich nestřílel...

U Gabčíka se většina autorů shoduje, že se mu patrně ve spěchu složeném Sten gunu vzpříčila nábojnice, parašutista nefunkční zbraň odhodil a prchal. Pro toto tvrzení ovšem neexistuje důkaz, a tak určitá část autorů se domnívá, že Gabčík nestřílel úmyslně, protože měl obavu, že by střelbou mohl zranit hlouček lidí naproti či cestující z projíždějící tramvaje č. 3... 

Heydrich se ve chvíli, kdy před pomalu jedoucím Mercedesem stojí atentátník s namířenou zbraní, dopouští tragického omylu. Namísto, aby vyštěkl rozkaz k přidání plynu a sražení útočníka, zavelel Kleinovi, aby zastavil, vztyčil se na svém místě a pokoušel se vytáhnout zbraň... Přestože někteří svědci tvrdili, že Heydrich střílel, nebyla to pravda. Lidé pouze viděli vztyčeného Heydricha s namířenou zbraní a slyšeli výstřely, jimiž si klestil cestu prchající Gabčík. Hlavní vyšetřovatel Pannwitz tvrdí, že Heydrich střílet nemohl, protože neměl v pistoli zásobník...

Řidič Klein vybíhá z vozu a pronásleduje Gabčíka. Po výbuchu otřesený esesák se pokouší v běhu odjistit, ovšem omylem zmáčkne místo pojistky tlačítko, uvolňující zásobník a jeho zbraň je tedy nenabitá... Přesto Gabčíka pronásleduje až do chvíle, kdy je před Braunerovým řeznickým krámem zasažen do nohy Gabčíkovou pistolí...

Zatímco Pannwitz nemohl vyslýchat nikoho z atentátníků, tak Heydricha a Kleina vyslýchal několikrát. Jeho vyjádření lze tedy brát jako hodnověrné...

3. Kdo byla Marie Navarová?

Marie Navarová byla cestující v tramvaji č. 3, která projížděla okolo místa atentátu. Po doznění výbuchu a po utichnutí řinčení vysypaného skla se jako první v tramvaji vzpamatovává a vybíhá ven. V té chvíli vidí probíhající parašutisty a slyší výstřely... Schová se za tramvaj, a když střelba utichne, jako zdravotní sestra běží k stojícímu Mercedesu, kde poznává sedícího Heydricha. Poskytne mu první ošetření a na jeho příkaz se pokouší zastavit projíždějící auta. Podaří se jí zastavit dodávku fy Holan, kam zraněného Heydricha uloží... Po chvilce je ovšem dodávka zpět, protože řidič nezná cestu k nemocnici. Navarová mu cestu vysvětlí a pak pokračuje opět v cestě za svým strýcem, kam měla namířeno původně.

Během odpoledne je ovšem v rozhlase vyhlášeno pátrání po ženě, která ošetřila po atentátu říšského protektora a výzva, aby se okamžitě přihlásila na gestapu. Řidič tramvaje shodou okolností znal manžele Navarovy a upozornil Oldřicha Navaru, lékaře v pankrácké věznici, že se jedná o jeho ženu. Marie Navarová se tedy na druhý den dostavila do Petschkova paláce, kde sídlilo gestapo. Vyšetřovatelé chtěli popis atentátníků a dodávky, která nezastavila. Navarová vždy popírala, že by podala jakékoli informace, nicméně jí byla vyplacena odměna ve výši 210 tisíc říšských marek... Část věnovala Německému červenému kříži, část české charitativní organizaci Vincentinum a po válce i Českému červenému kříži. Peníze dostaly i děti dvou pankráckých dozorců, kteří spolupracovali při pomoci českým vězňům na Pankráci... Oni totiž manželé Navarovi pomáhali vězňům...

Pět tisíc korun dostal i potomek Paula Soppy. SS-man polského původu velel pankrácké věznici a snad i udržoval s M. Navarovou důvěrný poměr, za což přivíral oči nad pomocí českým vězňům.

Manželé se ovšem stýkali i s jinými prominenty. Na jejich večírcích se občas objevoval i Heinrich Jöckel, velitel terezínské Malé pevnosti
Navarová zajišťovala jídlo českým politickým vězňům, zajistila i diabetickou dietu Přemyslu Šámalovi, býv. kancléři prezidenta republiky. Navara např. ukryl před gestapem dr. Jana Drábka, hlavního žalobce v poválečném procesu proti K.H. Frankovi, v bohnické psychiatrické léčebně.

Ovšem gestapu se dostaly do rukou vězeňské motáky, usvědčující manžele Navarovy, kteří byli na podzim 1944 deportováni do Malé pevnosti Terezín, kde se 5.5.1945 dočkali osvobození.

V červenci 1946 byla retribučním soudem vzata do vazby Marie Navarová, obviněná ze styků se Soppou a z identifikace parašutistů. Všichni svědci ovšem vypovídali v její prospěch, a tak byla koncem měsíce zase propuštěna...

Po Únoru 1948 byly ovšem retribuční soudy obnoveny, a Navarová byla opět obžalována. Tam už ji žalobce popsal jako "zrůdu, mokvající českou krví", objevily se i výpovědi v její neprospěch. Soud ji odsoudil za zajištění Heydrichova převozu a identifikaci parašutistů na 8 let. Na 10 let ztratila občanskou čest, čímž přišla o všechna práva, vč. výpočtu důchodu. Po propuštění na amnestii v r. 1953 pracovala jako dělnice v podniku "Zelenina" a po večerech si přivydělávala úklidem... V roce 1966 se poranila o hřebík, zranění podcenila a v 68 letech zemřela na otravu krve, tedy stejně jako její pacient před 24 lety...

V roce 2010 vydal A. Lustig román "Případ Marie Navarové"...

4. Co nastalo v prvních chvílích po výbuchu?

Víme již, že Heydrich zamířil na Kubiše, ovšem jeho zbraň byla nefunkční. Pokouší se tedy atentátníka pronásledovat, ale když si uvědomí marnost svého počínání, vrací se k vozu a usedá na sedadlo (má výbuchem granátu zlomené žebro, které proniklo do dutiny břišní a roztrhlo slezinu)...  Ze všech stran se ozývají výkřiky "Chyťte je..." Kubiš se pokouší proskočit mezi tramvajovými vozy, když mu cestu zastoupí český četník... "Uhni, dědku, nebo tě zastřelím...", vykřikne Kubiš a vystřelí vedle hlavy četníka. Ten uskočí a parašutista se chopí kola, aby na něm odjel. V té chvíli mu pod přední kolo hodí neznámá žena bandasku s mlékem... Pak se podaří Kubišovi, zraněnému v obličeji a na prsou po výbuchu bomby, odjet...

Gabčík odhodil samopal a prchá z místa atentátu. Pronásleduje ho řidič Klein, který se pokouší v běhu nabít, ovšem svou pistoli znefunkční. Přesto pokračuje v pronásledování. Gabčík se vyhýbá lidem, kteří jej chtějí chytit, párkrát i vystřelí na výstrahu a prchá Kirchmayerovou třídou, zahýbá doleva do dnešní Gabčíkovy, na jejímž konci se chce ukrýt v Braunerově řeznictví. Majitel je ovšem příznivec nacistů. snad i spolupracovník gestapa a přivolává pronásledujícího Kleina. Gabčík vyráží z obchodu znovu na ulici a dvakrát postřelí Kleina do nohy. Ten se kácí k zemi a vyzývá Braunera, aby pokračoval v pronásledování. Řezník ovšem neprojeví dostatek nadšení, a po několika krocích se zastavuje... Gabčík mezitím omylem vbíhá zpět do ulice V Holešovičkách, několik desítek metrů pod zničeným Heydrichovým Mercedesem. Sbíhá tedy hlavní ulicí dolů a tam se ztrácí v postranních uličkách....

5. Byli Češi opravdu takoví prevíti?

Jakkoli se zdá podle toho, co se dělo na místě těsně po útoku, a jakkoli Čechům nesvědčí k jejich cti fakt, že gestapo obdrželo během 14 dnů 309 udání, a po vyhlášení amnestie se počet udání během dvou dnů zvýšil na 2000, přesto se našly stovky statečných lidí, kteří přece jen vylepšují náhled na českou společnost... Po Heydrichově smrti běsnění nacistů neznalo mezí a jen těžko se hledá někdo, kdo by přišel s parašutisty do styku, a nebyl by odhalen a krutě potrestán. Možná jich je více, ale vzpomínám jen na jediného - Josefa Jeřábka... Byl kostelníkem sboru českobratrské církve a na žádost kaplana Cyrilometodějského chrámu ThDr. Vladimíra Petřeka obstaral pro ukrývající se parašutisty oblečení a spoustu jídla. Jeřábek věděl, že Petřek byl zatčen, dnes a denně četl nekonečné seznamy popravených a jen zoufale čekal, kdy gestapo zabuší na jeho dveře... Ale dr. Petřek přes nevýslovné utrpení svého spolupracovníka neprozradil...

V době před atentátem na území Protektorátu operovala řada parašutistických skupin, kteří v průběhu zejména posledního měsíce kontaktovali stovky lidí. A jen ne více než deset jich z různých důvodů učinilo "dobrovolné" doznání na gestapu... Po zatčení někteří nevydrželi a celý pavouk zatýkání se stále rozšiřoval. Ovšem nejsme morálně tak vysoko, abychom mohli soudit činy lidí ve stínu šibenice...

Jsou stovky příkladů nezlomných bezejmenných hrdinů, kteří snášeli nevýslovné útrapy, osamocení se svou bolestí a žalem. Tito lidé zaslouží naši mimořádnou úctu a mě osobně jejich osudy vždy dojímají...

6. Kdo byl Viliam Gerik?

Zatímco jméno Karla Čurdy zná kdekdo, a dokonce občas slouží jako symbol zrady, jméno Viliama Gerika tak známé není... Pocházel z jižního Slovenska, narodil se r. 1920. Bojoval ve Francii, poté byl v Anglii zařazen do výsadku "Zinc", který byl vysazen koncem března 1942. Namísto Protektorátu se ovšem výsadkáři ocitli poblíž slovenských Gbel. Při přechodu Protektorátních hranic zastřelili dva německé celníky, načež velitel skupinu rozpustil. Gerik se ocitá v Praze, kde ovšem je na kontaktních adresách odmítán. Má sice peníze, ale nemá potravinové lístky, takže hladoví... Dva dny vydrží čekat na svého parťáka Mikše (netuší, že Mikš se zastřelil při přestřelce s četníky), a po dvou dnech se odebírá na policejní ředitelství, aby požádal o deportaci na Slovensko... Namísto úředního jednání je vyslýchán vyšetřovatelem gestapa Fleischerem, kterému prozradí vše o výcviku, podrobnosti o výsadku, identifikuje mrtvého Mikše a následně i parašutisty u kostela v Resslově ulici. Inkasuje odměnu půl milionu říšských marek a prozrazuje některá jména... Nyní začíná svého činu litovat, což neunikne gestapu, a je na něho nasazen provokatér, kterému se Gerik svěří, že chce utéci. V dubnu 1943 je zatčen a vězněn na Pankráci, v Terezíně a Dachau... Po válce se vrací do Prahy, kde chce obhájit svou spolupráci s gestapem. Je však zatčen, souzen v procesu s K. Čurdou, a spolu s ním i po dvou letech popraven...

7. Byli na místě z parašutistů jen dva atentátníci?

Jsou svědci, kteří potvrzují, že viděli film, který z kopce na Bulovce natáčel pracovník odboje plk. Plass... 8 mm film končil v okamžiku, kdy z auta vybíhal Heydrich... Jestliže tedy zpoza zeleně natáčel film pracovník odboje, dá se předpokládat, že tím spíš někde poblíž byl i parašutista Opálka, který měl atentát zpravodajsky zajišťovat. Dalším, o němž se řada zejména literárních zpracování zmiňuje, je J. Valčík, který údajně měl atentátníkům dávat znamení zrcátkem... O dalším z parašutistů, J. Švarcovi, se zmiňují, stejně jako o ostatních výše uvedených, svědci v knize "Atentát na Reinharda Heydricha" autora Miroslava Ivanova... A Švarc měl být údajně tím, který vběhl před Heydrichův Mercedes, aby jej zpomalil... Pak se ovšem naskýtá otázka, proč nikdo z parašutistů nestřílel na Heydricha, když ten, na první pohled jen lehce zraněn, vybíhal z auta a pronásledoval prchajícího atentátníka...

Mnoho otázek, málo odpovědí...

8. K čemu sloužily mikrofilmy?

Možná nejméně známou záhadou je tajná skrýš v Gabčíkově botě... Veškeré věci, související s atentátem byly gestapem pečlivě archivovány, včetně vybavení a oděvů parašutistů... V podrážce Gabčíkovy boty se našel pečlivě vydlabaný otvor, v němž byla ukryta dutá pětikoruna tehdejšího Slovenského štátu. Když se horní část mince odsunula, obvjevilo se 15 ústřižků mikrofilmu. Byly na nich záběry cesty se stromy a s budovou v pozadí... Není známo, jakou krajinu tento mikrofilm zachycuje, neví se, zda měly záběry souvislost s atentátem, nikdo netuší, proč je měl parašutista u sebe ještě v době své smrti...

 

Dalo by se hovořit hodiny a hodiny... Desítky příběhů, lidských osudů, při kterých ještě dnes běhá mráz po zádech... Několik měsíců, kdy řada lidí v sobě najde morální sílu, o níž ani netušili, že ji v sobě skrývají, a jiní jsou poníženi svou slabostí a strachem... Za ty první bych si chtěl vzpomenout na jednu čtrnáctiletou dívku...

Jindřiška Nováková radostně přebíhá potok, protože dnes jim dříve skončilo vyučování a ona se těšila, že s maminkou budou připravovat oběd a pak spolu počkají na všechny ostatní, až přijdou k obědu. S úsměvem otevřela dveře a spatřila maminku, jak ošetřuje nějakého muže se zakrváceným obličejem. Ani nebyla moc překvapená, protože již několikrát u nich doma byli neznámí lidé a Jindřiška věděla, že o nich nesmí mluvit. Jen ji mrzelo, že nebude s maminkou chvíli sama doma... "Jindřiško," ozvala se matka, "skoč dolů k Baťovi, Honza tam opřel kolo, tak ho rychle přivez..."  Dívka odložila tašku s učením, otočila se a běžela ulicí k obchodu s obuví. Již z dálky viděla kolo, opřené u výlohy. Chytila se řídítek... "Kampak, děvče," ozvala se jedna ze dvou ženských, které stály opodál a dívaly se na Jindřišku. "Ale mám ho dovést domů. Tatínek ho tu nechal," odpověděla dívka. "A copak se mu stalo?", byly ženské zvědavé, "tekla mu krev..." "Ani nevím, přišla jsem zrovna ze školy", pohotově prohodila Jindřiška a už tlačila kolo pryč. Tetky na ni sice podezřívavě hleděly, ale už nic neříkaly a vydaly se do Horní Libně. Po pár minutách viděly hlouček lidí, od nichž se dozvěděly, že právě tady asi před dvaceti minutami hodili bombu na Heydricha... Ženské se na sebe podívaly, a raději šly pryč... Už věděly, komu patřilo to kolo...

"Atentát na zastupujícího říšského protektora... Kdo může učinit údaje o pachatelích? ... Kdo pozoroval pachatele na místě činu?... Komu patří ony blíže popsané věci, obzvlášť popsaný dámský velocipéd, plášť, čepice a aktovky?" Tyto titulky byly ve všech novinách a oběma ženským se zatmívalo před očima... Rozhlas stále vysílal:"Kdo by mohl podat žádané informace, ale nesdělí je z vlastní vůle, bude ve smyslu nařízení říšského protektora o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1942 se svou rodinou zastřelen..." Čtyři dny odvahy, čtyři dny bezvýchodného strachu... Po čtyřech dnech usedá jedna ze ženských, které viděly Jindřišku. ke stolu a píše anonymní udání...

Policie a gestapo nyní ví, že dívka, která odvedla kolo, musí bydlet někde poblíž, protože je vyzvedla 10 minut po příjezdu zraněného muže, o němž nikdo nepochyboval, že byl jedním z pachatelů. Nedalo moc práce zjistit, kdo je autorkou anonymního dopisu a okamžitě se v Libni rozjela obrovská akce, při níž byly do Petschkova paláce sváženy dívky ve věku 12-20 let, které se alespoň trochu blížily popisu. Bylo jich zadrženo 250, Jindřiška byla mezi nimi, a všechny měly za úkol vést kolo, přičemž je ze skrytu pozorovaly ony dvě ženské... A stále a stále dívky chodily s velocipédem, až zůstalo dvacet nejpravděpodobnějších... Mezi nimi i Jindřiška... Když přišla opět na řadu, vztyčila hlavu, sebrala všechny síly a prošla se s kolem... Ženské zavrtěly hlavami. Nepoznaly ji... Anebo ji nechtěly poznat, protože tam již šlo o život...

Kola osudu jsou ovšem nesmiřitelná... Parašutisty neprozradí stopa s bicyklem, nýbrž Karel Čurda... Zakrvácené kolo, na němž přijel Jan Kubiš, a které Jindřiška odvedla do bytu Novákových, bylo vráceno Smržovým, kteří byli zapojeni v odboji, a kteří jej zapůjčili... Smržovi byli popraveni... V létě zabušilo na dveře Novákových gestapo, odvedlo Jindřišku, rodiče i tři sourozence... Teprve tehdy bylo zjištěno, kdo odvedl Kubišovo kolo... Rodina byla vězněna nejprve v Malé pevnosti Terezín a následně byla přemístěna do Mauthausenu, kde byli všichni, minutu po minutě 24. října popraveni...

Každý národ má své hrdiny... Jen špatný národ na ně zapomíná...

Výběr z pramenů: Milan Hulík "Proč Heydrich nestřílel?" - Přísně tajné 6/2007
                           Judita Matyášová "Lýdie a Jindřiška, dvě dívky, které se téměř 

                                                      nesetkaly" (2011)
                           Dívka s kolem od krve, sokolové, kněz. Před 70 lety padli nejen 
                           výsadkáři (2012) iDnes.cz
                           Sloužila jsem u Heydrichů (2011) Reflex
a mnoho dalšího....

                          

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.