Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

Co se to s tebou stalo, národe Český? Aneb pár slov o naší slavné minulosti...

Pán Zlobrů 15.10.2012

Co se to s tebou stalo, národe Český? Aneb o pozvednutí národního sebevědomí populárním výkladem historie


Jsem vlastenec. A jsem na to patřičně hrdý. Nehajluju, nechodím na podivné koncerty uslintaných plešek, nemám rád Adolfa Hitlera, nenosím kanady ani bombra, přesto jsem vlastenec. Je to divný koníček v dnešní době, ano vím o tom. Není v IN být vlastencem. To slovo je zprofanované. Nenosí se, mít svou zemi rád. Každý je přesvědčen, že není být na co hrdý. Proč být hrdý na nějaký malý nevýznamný státeček kdesi v Evropě. A přesně tohle myšlení je zhoubou našeho národa. Nevěříte?


Není snad státu, země, či národa na celém širém světě, který by si tak efektivně snižoval a podlamoval sebevědomí jako obyvatelé České Republiky. Ale jak praví klasik, velikost národa se neměří počtem obyvatel, ale velikostí jednotlivců. Ano je tomu skutečně tak. Jak si jinak vysvětlit, všechny ty Norska, Švýcarska, Finska, Lucemburska a další země. Všechno to jsou malé, ale v globálním měřítku velmi úspěšné země, se zdravým sebevědomím, ukázněností a zodpovědností. Tedy atributy, které většině našeho národa chybí. Dokonce i ti zadlužení Portugalci nebo Řekové si věří víc.


Otázka tedy zní, máme být vůbec na co hrdí? Odpověď nalezneme v naší velmi pestré a dlouhé  historii. A ta říká jednomyslným a silným hlasem: Ano vy volové čeští, buďte na svůj stát a národ hrdí ! Není v Evropě státu s tak různorodou historií jako je ta naše. Není státu, který se ocitl na samém mocenském vrcholu a taktéž na samotném dně.


Národ český, či chcete-li Český stát, který se etabloval po roce 850 jako integrální součást Velkomoravské Říše, se v několika epochách se stal skutečnou vojenskou a ekonomickou velmocí budící velký respekt, ale i závist.


Čechy jako skutečná velmoc? Ale ano, bylo a je to možné


Po 200 letech různých tahanic o rozličná území táhnoucí se až k dnešnímu Bělorusku, v letech 1038-1039 obsadil a trvale připojil, Přemyslovec kníže Břetislav, k Čechám Moravu. Řádně také vyplenil  Polsko, jako odvetu za invazi Poláků na přelomu tisíciletí. Úspěch Čechů pokračoval v roce 1126 zničením imperiální armády Císaře Svaté Říše Římské Lothara III, v bitvě u Chlumce, kdy ho na hlavu porazil český kníže Soběslav I.

Vrcholem této epochy bylo velké válečné tažení pod Vlajkou Císaře Fridricha Barbarrosy, proti vzpurnému a velmi mocnému městskému státu Milán. Hlavním spojencem Císaře nebyl nikdo jiný, než Český kníže Vladislav, jehož obávaní válečníci zasadili Milánu zdrcující úder. Češi v této době požívali pověst velmi udatných a obávaných válečníků po celé Evropě a byli v této době nejdůležitějším spojencem Německých vládců.

Vzestup Čechů gradoval ustanovením Vladislavova království v roce 1158. Čechy za vlády druhého českého krále Vladislava, zažívali nemalý rozkvět. Z této doby je například známa výstavba Juditina mostu, jednoho z prvních kamenných  mostů severně od Alp.

Pod železnou a zlatou korunou Českou


Dědičný královský titul získal pro Čechy Vladislavův syn, známý Přemysl Otakar I, jehož zisk zlaté buly Sicilské v roce 1212 byl jedním z největších státnických počinů naší historie. Díky své diplomatické obratnosti a vojenské síle, kdy byl nezbytným spojencem Německých Štaufů v boji o Císařský titul, byl odměněn mírou vrchovatou. České království a potažmo jeho králové z rodu Přemyslovců požívalo v této době nebývalé autority napříč Evropou.

Před Králem železným a zlatým, Přemyslem Otakarem II, vnukem Přemysla Otakara, pokleklo Rakousko, Štýrsko, Korutansko i Kraňsko. Češi poprvé olízli svým územím břeh moře. Moře Jaderské. Územní rozsah království se zdvojnásobil. Bohužel v roce 1278 přišla ztráta dobytých území, kdy na Moravském poli padl velký král Přemysl, přesile Říšských a Uherských vojsk vedených Králem Rudolfem z doposud málo známého rodu Habsburků. Češi prohráli hlavně díky pověstné zradě české šlechty, u které vyhrál osobní prospěch, nad prospěchem státu. Jak příznačné i pro dnešní dobu.

Naštěstí tady ale byl Syn Přemyslův, Václav II. Ten dosáhl jednoho z největších úspěchů našeho státu. Získal pro Čechy Polskou královskou korunu a pro svého syna Václava III, Uherskou korunu Svatého Štěpána. Češi tedy vládli území většímu než samotná Svatá Říše Římská. Vydal velmi pokrokovou hornickou normu a také začal ve velkém těžit Kutnohorské stříbro a razit Pražský Groš, kterým se platilo po celé Evropě. Byla to nejryzejší stříbrná mince své doby. Groš přestal platit až v 17 století v průběhu 30 leté války. Český stát byl v této době jak ekonomická, tak i vojenská velmoc prvního řádu.


Závratná epocha posledních Přemyslovských králů náhle skončila v roce 1306 zavražděním posledního z Přemyslovců Krále Václava III. Země upadla do chaosu a anarchie. Ale jiskřička naděje  přeci jen existovala. Spočívala v synovi Římského Císaře z rodu Lucemburků, Janovi a poslední Přemyslovně Elišce, dcery velkého Krále Václava II.

Ale o tom snad zase příště….;-)

Ponaučení z historie? Nic jiného nám nezbývá

Buďme hrdí na to, čím jsme. Máme k tomu jasné důvody. Nenechte se znechutit ani Nečasem, Filipem, Sobotkou. Z historického kontextu jsou to úplné nuly a historie tak na ně bude i pohlížet. Z vědomím vlastní historické sounáležitosti, můžeme vytvořit lepší Českou Republiku. Nekrčme se, nepodlézejme, hlaste se každý ke svým kořenům. Jen tak máme naději, až se nás zeptají, proč si myslíme, že máme na svůj stát nárok. Slovy Milana Kundery, „žádný stát nemá automatické právo na svojí existenci. Toto právo si musí každý stát umět obájit. Umět vyrobit Plzeňské pivo k tomu nestačí. Pokud to nedokáže, nemá právo na další existenci a bude semlet nekonečnou spirálou dějin“. Odpověď je v naší bohaté historii…

PS:Omlouvám se za chyby, psal jsem to v letu :-/

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.