Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

Co doma, část 2.: Necudná pokojská, psycho školení a psycho kočka

Lucie Menclikova 16.10.2014

Myles s Lisou se ukázali bejt naprosto super lidma. Dost jsem se sblížila hlavně s Mylesem, ze kterýho se stal můj drinking partner (což teda často dopadá dost špatně, páč pít s Irama je fakt o hubu) a taky spoluvýletník.

Lisa na výletování moc není, když má den volna, dává přednost spaní či masáži, kosmetice, kadeřnici a podobně… a tak je vděčná, že s ním všechny ty aktivity podnikám já, a nemusí to dělat ona:)

10683701_10202881555459556_8998726730874008571_o.jpg

Nakonec tu dostala job v salónu, buď pracuje jako masérka, nebo vysedává na recepci. A po nocích k tomu chodí po barech oblečená jako pokojská (ale taková ta z filmů pro dospělý) a nabízí lidem pětiminutovou masáž krku. Oni jí za to pak můžou zaplatit, kolik sami uznaj za vhodný. Často je to fakt dost. Kdyby si ty peníze mohla nechat, byla by mrtě v balíku, ale bary s ní obchází i její šéfová, necudná pokojská 2, která peníze pak shrábne a Lisu platí hodinově. Myles prodává sladkosti v lolly shopu, kterej vedou Němci, takže pracovní morálka není zdaleka tak punková jako je tu zvykem. Což se mu samozřejmě nelíbí.

Zima byla taky ve znamení našeho warehousování. Jobu, kterej jsme s Janice začaly upřímně nenávidět. Základní problém byl už v tom, že chodit tam pět nocí tejdně navíc k naší normální práci bylo jednoduše moc. Byly tejdny, kdy jsem pracovala víc jak 70 hodin a to nechceš. Joo, workoholik ze mě nebude:) Dalším problémem byli naši kolegové. Jako chápu, že když makáte pět dní v tejdnu v noci a naprosto nezajímavej, monotónní job, nebudete zrovna happy a nadšený pro konverzaci. Ale ty lidi nemluvili. V pauze jen jedli (sladkosti a brambůrky) a četli dementní časopisy. Jako dokážu si představit, že ještě pár tejdnů, a byla bych na tom úplně stejně...

No a pak tu bylo školení na téma „Bolest“. Jako vážně. Všichni zaměstnanci jsme se nasáčkovali do místnosti s hordou pizzy a coly, a začala show. První otázka přednášejícího zněla: „How much pain do you want your customers to feel?“ Moje nutkání vyprsknout smíchy přebil údiv nad tím, jak debilní ten dotaz je (i když teda třeba u zákazníků, co rozdělávaj krabice od spotřebičů a pak je tam nechávaj ležet rozkramažený, bych si nebyla uplně jistá odpovědí…). Řešila se bolest zákazníků, šéfů a naše. Šéfové nás požádali, abychom každej na papírek napsali, co nás bolí, a pak to nalepili na nástěnku a bavili se o tom. Mě teda dost bolelo celý to školení a nejradši bych popravdě napsala, že je mi tu všechno uplně šumák, páč tu rozhodně neplánuju zůstat dýl jak tak další dva tejdny. Což se nakonec taky stalo, napsala jsem jim, že se mi práce pro ně nedaří skloubit s dalšíma dvěma prácema, co mám, a odporoučela se. Spíš se mi to teda nedařilo skloubit s mým mentálním zdravím, ale tak přílišná upřímnost občas škodí.

Jo a pamatujete si na Toma, kočku, co k ním přivandrovala s prvním sněhem? Tak Tom s náma střídavě pobyl celou zimu a je to vážně psycho kočka. Miluje náš gauc, náš krb, naši vodu a mlíko, kočičí žrádlo, co mu dáváme… ale nemá ne nás. Když na něj někdo chce šáhnout, tak se ožene. Škrábe, prská, vříská. Janice říká, že je jako špatnej boyfriend. Přijde domů, jen když má hlad anebo mu je zima.

Pro ni je to vůbec hotovej přírodní úkaz, protože zná jen toulavý kočky a jenom z dálky… s rozmazlenou, rozeřvanou kočkou, jako je Tom, se jakživa nesetkala. Zezačátku ho pořád naháněla po pokoji, aby si ho vyfotila, a nechápala, že nereaguje na žádný stůj nebo sedni. Když vrněl (ve chvílích, kdy se válel na gauči a nikdo se ho nepokoušel dotknout), divila se, co to dělá za divnej zvuk, a přišlo jí to hrozně vtipný. A jak může v jednu odpoledne spát?! Vysvětlila jsem jí, že to je to, co kočky dělaj, a ona z toho byla vedle.

Koupila mu dokonce hračky: růžovou myš a medvídka na tkaničce. Jenže Tom nechce medvídka na tkaničce. Tom chce žrádlo. A někdy prostě jen chodí kolem a mňouká, a my nevíme, co chce. Jde ke dveřím, tak mu otevřem, ale on jen nakoukne ven a jde zase dovnitř. Pravděpodobně se jenom chce ujistit, jestli je tam pořád taková kosa.

Neustále jsme diskutovali nad tím, jestli je to chudák toulavá kočka (páč je kost a kůže), která když není u nás, někde mrzne a nemá co do huby, anebo má super život, kdy chodí od domu k domu a nechává se opečovávat. No nakonec se to vyřešilo tak, že jednoho dne Tom přišel s obojkem na krku. Takže evidentně někomu patří. Hajzl jeden.

Tak to byl takovej mini report z naší domácnosti. Respektive mojí ex-domácnosti, protože už tam nebydlim. O tom ale až jindy :)

 

PS: Moje sestra je ještě pořád Lord Hoven. Teď fušuje do cateringu:

10715858_10202632999454858_618399315_n.jpg

Tenhle bufet bude asi hodně velká mňamka :D

 

Více na: http://menclikova.blog.idnes.cz/

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.