Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Co doma, část 1.: Zmrzlost až na kost a spolubydlící from hell

Lucie Menclikova 16.10.2014

Co se týče dění v naší mezinárodní domácnosti během zimy, hlavním bodem bylo, že nám byla fakt zima. Náš dům je konstrukcí taková letní chatka. Stěny jsou snad z kartonu, je to vtipný, že když u normálního domu sedřete zeď, drolí se omítka, tady to vypadá, jako když roztrhnete papír. Co víc – náš krb je joke. Ať to v něm rozfajrujete, jak chcete, teplo je pouze v obýváku, a to jen relativní. Pokud se chcete vážně ohřát, musíte do toho krbu vyloženě vlízt – otevřít dvířka a strčit tam ruce, případně cokoli potřebujete – anebo na něm sedět, jako to dělá Myles, co s oblibou říká, že si „opejká prdel“.

Poté, co jsme s Janice zjistily, že když spolu v pokoji mluvíme, je náš dech vidět (a to u toho nekouříme), rozhodly jsme se pořídit si přenosnej radiátor. Což byl vážně big day. Vždycky jsem si myslela, že spát s hlavou pod peřinou nejde, přišlo mi, že bych se udusila. Ale tady už byla nemožnost dejchat snesitelnější než ta kosa, co hlavu čeká venku. Jednou jsem taky zkusila strčit ruku na chvíli do ledničky a pak otevřít dveře od našeho pokoje a strčit ji tam. Hádejte, kde byla větší zima. Kromě nás z radiátoru těžily i poslední zbytky hrdosti mýho notebooku, protože od tý doby už nebylo jistý, co to tu tak hučí.

Z relativního tepla jsme se ale radovaly pouze do prvního účtu za elektřinu. Not good. Někde v tomhle okamžiku se taky začal definitivně srát náš vztah s Devonem. Jak už jsem psala dříve, nesedli jsme si. A nesednul si ani s Lisou a Mylesem (se kterejma jsme si nakonec my s Janice sedly naprosto perfektně, o čemž se zmíním za okamžik). Prostě kdykoli přišel domů, s jeho nohou ve dveřích se absolutně změnila atmosféra. Z naprostý pohody do hustohustýho trapnýho mlčení. Pořád jsme nechápali, čím to je, protože on v podstatě nic špatnýho nedělal. Jen prostě hrozně divně chodí, mluví a předtím, než se pokusí zapříst rozhovor, vždycky protáhle zívne. Čehož si první všimnul Myles (kterej ho mimo jiné perfektně imituje), a jakmile nás na to upozornil, tak jsme se na to samozřejmě zaměřily a máme z toho největší prdel. Taky se mi asi kvůli němu přestaly líbit bradky. Ta jeho huňatá křovácká je až děsivá. Když mluví, tak nás vlastně pořád jenom poučuje (což mi zezačátku přišlo celkem užitečný, ale čeho je moc, toho je příliš), jakože třeba prohodíte, že si jdete udělat kafe, a dostane se vám půlhodinovej přednášky o tom, jak na to.

Další jeho velký mínus je, že pravděpodobně neustále lže. Asi ne že by tím chtěl někomu škodit, ale snaží se před lidma dělat lepším, než ve skutečnosti je. Plně se to ukázalo s Mylesem, kterej je hrozně cool, a tak na něj Devon chtěl udělat dojem. Čímž ho naprosto vyšokoval.

Myles o něm začal mít pochybnosti už první den, kdy spolu vyrazili na pivo. Devon mu předtím o sobě různě vyprávěl, o tom, co rád dělá, v čem je dobrej, o jeho bejvalej přítelkyni a podobně. Když pak šli na to pivo, připojil se k nim jakejsi kamarád, kterej pak v rozhovoru s Mylesem prakticky popřel všechno, co mu Devon navykládal. Myles na to jen koukal a říkal si tvl, tady něco nehraje. Utvrdilo ho v tom pak Devonovo vyprávění o bejvalejch spolubydlících. Vykládal, že jelikož stěny u obou dvou pokojů nahoře jsou (doslova) z papíru, vzájemně slyšeli všechno, co se ve vedlejším místnosti děje. Takže když on a jeho tehdejší přítelkyně (ať už je imaginární, či ne) slyšeli, jak druhej pár vedle souloží, snažili se je trumfnout – bejt hlasitější než oni. (Jelikož tohle byl asi druhej rozhovor, kterej Myles s Devonem měl, rozhodně to nebylo něco, co by takhle z fleku toužil vědět). A někdy prej, aby je naštvali, šli si to rozdávat proti jejich dveřím. (Tady to už Myles nedával vůbec a měl prej sto chutí oklopit do sebe whiskey, co máme v kredenci.) Jako tohle je prostě bullshit. Nicméně kdykoli teď Devona vidim kráčet kamksi tou jeho klátivou chůzí, nemůžu si pomoct představovat si ho na těch dveřích…

Jednou s ním taky Myles šel na lyže. Potkaly tam dalšího kamaráda, kterej opět mluvil o stejnejch věcech jako Devon – s tím rozdílem, že se udály uplně jinak. Vždycky, když se Myles nadechnulû, aby namítnul, že Devon přece říkal něco jinýho, ten mu rychle skočil do řeči, aby se nestihnul ozvat. Kdykoli s ním pak chtěl jít opět lyžovat, na něco se vymluvil, aby ho s sebou nemusel vzít. No nakonec jsme se shodli, že je jakýmsi způsobem asociální, musel mít hrozně divný dětství a neví, jak se bavit s ostatníma.

Nicméně zpátky k tomu účtu za elektřinu. Devon takhle jednou proplul bytem s tím, že přišel obrovskej účet za elektriku. A že kvůli tomu budeme muset udělat schůzi. Tak říkali jsme ok, schůze bude dobrá, stejně je tu víc věcí, který je potřeba probrat. Nicméně dva dny se nic nedělo a pak, když jsem přišla v půl druhý ráno z Warehousu, našla jsem na lednici tohle:

bill.jpg

No jako jestli týpek považuje vzkaz na lednici za schůzi, tak to mě fakt vomej. Jak u blbejch. Nicméně schůzi jsme si udělali my čtyři, a to ohledně toho, jestli mu uhradíme ten doplatek 50 babek, o kterej nás ve vzkazu žádá, nebo co jako budeme dělat. Dohoda zněla, že elektřina je zahrnutá v nájmu a nic navíc platit nebudeme, takže to není fér. Nikdo z nás se ale nepouští rád do konfliktů, a tak se kolem toho pár dní chodilo bez komentáře. Pak jsem se já jednu noc náramně opila, ráno jsem ještě zdaleka nebyla střízlivá, a tak jsem měla koule na to se do toho rozhovoru pustit. Devon se oháněl tím, že za účet může za á náš radiátor (Lisa s Mylesem si jeden pořídili taky, plus elektrickou dečku), za bé dlouhý sprchy, za cé naše vaření (a že on vaří jen jednou tejdně – o jeho stylu kuchtění viz hned v následujících pár větách) a za dé to, že když si v konvici děláme vodu na čaj či kafe, dáváme jí tam zbytečně moc. Fair enough (i když vařit asi těžko přestanem), ale hájim se, že ten radiátor jsme si v podstatě pořídily jedině proto, že nám bylo řečeno, že elektřinu navíc platit nebudeme. On na to, že proto po nás taky nechce celej díl, ale jen těch 50 dolarů. Z mojí strany ticho. On: „Takže souhlasíte s tím, že mi každej dáte těch 50 babek?“ No tak jako ne asi, co nám zbejvá.

Od tej doby jsme s Janice náš radiátor už ani jednou nezapnuly. Gumová láhev na horkou vodu, kterou mi nechala Bee předtím, než odjela, se stala mým nejlepším přítelem, kterýho jsem každou noc tiskla, a řekla bych, že mi bez prdele zachránil život. Poté, co mi Chloe ještě půjčila svůj spacák, už to i docela šlo. Takže od tý doby jsem spala v legínách, teplákách, tlustejch ponožkách, triku s dlouhým rukávem, mikině (s kapucou přes hlavu), přes sebe deku, na ní peřinu a na peřině spacák (plus ta láhev). Jo a taky jsem si pořídila permici do bazénu a sprchovala se vždycky tam, abych se vyhnula podezření z vodních orgií. Pravdou je, že elektrárenský společnosti tu vždycky na zimu nastřelí ceny, protože vědí, že lidi budou mrznout. Po zimě ceny zase vrátej do normálu. Not cool.

Co se týče Devona, následovalo pak ještě pár eskapád s ledničkou. Nejdřív tam dělal neplechu jeho dva měsíce starej citrón (kterej vypadal jako cokoli jinýho, jen ne citrón) a pak pět (!) přenosek s plesnivějícím jídlem (jehož stáří si netroufám odhadovat), který mu Lisa vyskládala na kuchyňskou linku a on je tam nechal na odiv ještě dva tejdny, než se jich zbavil. (Pokusit se je umejt by znamenalo je otevřít, což by se odvážil jedině sebevrah.)

Všichni jsme bojovali s tím, že nás na jednu stranu fakt vysírá, ale na druhou nám ho je líto, protože asi za to, jakej je, nemůže (a taky evidentně nemá žádný kamarády). Já si nemůžu pomoct, ale když se mi někdo nezdá, tak s ním prostě nemluvim. Nestojí mi to za to přemáhání. A tak pouze odpovídám, když se mě na něco ptá. Myles je na to moc útlocitnej, a tak se s ním čas od časů pokouší zapříst konverzaci… aby si pak za to nadával, jakej je debil, že se do toho pouštěl, páč Devon to vždycky hrozně zazdí už první větou. No radost :)

 

Více na: http://menclikova.blog.idnes.cz/

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.