Úterý, 19. září , svátek má Fidoušek

červenec 1943 .. 70 let

Laduk 16.7.2013

Po stabilizaci na Guadalcanalu začíná v létě 1943 americká ofenzíva v Pacifiku, jako první se dostaly pod tlak Šalamounovy ostrovy. Přednost má euro-africké bojiště a ofenzíva je proto vedena limitovanými silami tvořenými nováčky. Přestože jsou výborně vycvičeni a vyzbrojeni, najednou se ocitají v nepřátelské džungli v boji s legendami opředenými jednotkami fanatických Japonců. Nováčci jsou vystaveni stresu z neznámého prostředí a napětí před bojem a únavě vyplývající z charakteru boje v džungli, kdy je třeba všechny zásoby přenášet zarostlým rozmáčeným terénem. Ve dne namáhavé pochody a noci beze spánku s šíleným nočním střílením vyvolaným krysou, kusem hnijící vegetace nebo neznámým zvukem ale vždy vedoucí k panice. Po takové noci, která připomínala revoluci, se vždy vyskytovali zranění a mrtví Američané ale nikdy Japonec, přestože všichni tvrdili, že na ně množství Japonců křičelo, střílelo, pískalo, útočilo na bodák. Byli vyměněni mladí nižší důstojníci ale situace vyčerpaných a demoralizovaných jednotek, které dokázalo v postupu zastavit několik Japonců, se nelepšila. Válečná neuróza se stala legitimním onemocněním a mnoho vojáků bylo přesunuto do týlu. To všechno začalo mít vliv na vojenské výsledky a také na kariéru vojáků z povolání tvořených plukovníky a generály. A pak se situace začala lepšit sama od sebe. V jedné takové šílené noci při střílení po ničem u třetího praporu 169. pluku se vztyčil vojín Ernie Squatario, začal se být do prsou a vydal drásavý pokřik Tarzana. Najednou se začal smát celý tábor a panika skončila - úplně. Připojili se i další muži a deštným pralesem se nesly další a další tarzaní vyzývavé výkřiky. Velení vydalo rozkaz, že kdo zabije Japonce, dostává 24 hodinovou dovolenou ale musí to udělat potichu. Z lovné zvěře se stali lovci a v okolí nočních táborů se začali potloukat Američané aktivně vyhledávající obávaného nepřítele. Američané se pohnuli a začali Japonce zatlačovat, boj v nepřehledné džungli, kdy jedna jednotka postupuje rychle a druhá, protože narazila na odpor, pomalu ale přinášel nejrůznější zvraty a překvapení.

172. pěší pluk se dostal do léčky a pod palbu japonských děl a minometů. Plukovník Ross okamžitě použil polní telefon a řve aby překřičel výbuchy granátů na podplukovníka Berryho, operačního důstojníka dělostřeleckých sil.

R: Berry, potřebuju okamžitě palbu na moje pravé křídlo

B: Pane, nemůžu posloužit, protože by to ohrozilo naše jednotky

R: Dobře, dejte mi palbu na levé křídlo

B: Tam také nemůžu posloužit. Ze stejného důvodu

R: Sakra, Berry, tak mi ji dej aspoň do týlu

B: Ani to nemůžu, ohrozilo by to velitelství divize

R unaveně: Berry, jsem připraven obětovat divizní velitelství

Podporučík Robert Scott vedl svoje muže těžkou palbou v útoku na kopec Šimuzu. Na vrcholku holé části kopce zjistil, že už nikoho nevede. Američané tak obsadili důležitý bod ale tvrdit to mohl jen onen statečný podporučík. A protože si ho sám dobyl, musel si ho také sám ubránit v následujícím protiútoku Japonců. To se mu podařilo, když krátkých přestávek využíval k tomu, aby našel nějakou munici. Byl vyznamenán Kongresovou medailí cti.

Během zmateného boje prošli Japonci na dotyku dvou amerických jednotek a směřovali k týlovému plukovnímu skladišti. Zásobovací důstojník major Laurence Hipp dostal zprávu o kontaktu s japonskými hlídkami a vydal rozkaz, vybudovat opevnění z beden plných materiálu. Skladníci a řidiči stále na majora pokřikovali, jak se snažili pevnost vylepšovat a toho si všimli i blížící se Japonci. Jeden z nich rozumněl anglicky a pokřikoval: "Majore Hippe, Roosevelt je k ničemu!". Major Hipp, loajální důstojník demokratického prezidenta Roosvelta vydal rozkaz k palbě: "Zabte toho republikána"

 

 

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.