Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

Čáryfukův pokus o sáj fáj [část 4 :: Blackout]

ty máš svaly, já mám čáry 11.10.2013

Ed se zaujetím poslouchal, co mu říkám. V průběhu konverzace mi ale pomalu docházelo, že ho tím možná vystavuji riziku. Nejdřív budu muset zjistit, jak se bránit čtení snů. Nejlepší by bylo dnes nejít spát. Jistě, hned mě napadlo, kdo by nám mohl poskytnout aspoň jednu noc bezpečné nespavosti. Jedeme ke Skipovi. Hned věděl, kam má sáhnout pro potřebný lék na náš problém. Podal nám každému jednu kapsli a začal povídat.

"Tušil jsem, že se někde musí brát peníze na náš výzkum. Jen jsem to možná nechtěl vidět. Nastoupil jsem jako mladý ambiciózní vědec a tohle pro mě byly marginální záležitosti. Teď jsem už moc dlouho zavřený tady v muzeu, občas mám pocit, že na mě všichni už zapomněli. Jen jednou za čas se někdo zastaví, když potřebuje mojí pomoc.... ale jak přijde, tak taky odejde a víc o něm nevím. Vždycky jsem měl za to, že CRB žije z nových patentů, které vymýšlí naši vědci."

"Myslím, že v tomhle omylu žijí všichni, kteří tu dělají každodenní výzkum.. kromě těch pár, kteří tahají za drátky." uvažoval jsem.

Do toho vstoupil Ed: "Z historie je mi jasné, že na světě vždycky byla část lidí, která toužila po moci a penězích. Dokážu si představit, kolik za naše sny zaplatí třeba reklamní agentury a v horším případě nějaký fanatik, armáda..."

"Ne, Ede. To mi nesedí. Jones ani jeho alter ego v01d v sobě tohle nemají. I když byl někdy na druhé straně barikády, měl svoje mantinely. Mohl se změnit, ale..... Myslím, že mi dnes představil svůj životní projekt, své dílo, které po něm mám jednou převzít."

Ed byl nekompromisní: "Řekl bych, že mu to přerostlo přes hlavu, zešílel. Víš, jaký potenciál se v tom skrývá? Jak je to nebezpečné?"

Měl pravdu a já to věděl. Snad jsem to jen potřeboval slyšet od někoho jiného. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina, spasitel, ale cítil jsem, že teď z toho nemůžu couvnout.

"Musíme to zastavit. Skipe, jak se odsud dá odejít? Někdo venku se musí dozvědět, co se tu děje."

"Jsou tu jen jedny dveře... ty, kterými jsi prvně vstoupil"

"Ty reagují na obraz sítnice. Nemyslím si, že by mě teď někdo chtěl pustit ven. Ale možná bych znal jedno řešení.... dej mi čas.. Ede, jedeme."

Uzrála mi v hlavě myšlenka. Když nemám přístup k obrazům sítnice, abych si s nimi pohrál, musím na systém zaútočit v jediném možném místě. Mám sice jen přístup pro čtení ke zdrojovým kódům zpracování snů, ale třeba tam najdu nějaké slabé místo, které by ohrozilo běh serverů. K nim má přístup jen nejvyšší vedení a není šance, jak bych se tam dostal. Přišlo mi vhod, že mi Skip dal tu kapsli proti spánku, celou noc můžu strávit nad zdrojovým kódem. Po roce jsem zažil probděnou noc. Zatím jsem nenašel žádné slabé místo, ale při procházení kódu na odšumění elektrických signálů mi došla jedna věc. Statická elektřina. Jaktože jsem na ubytovně nikdy nedostal ránu? To prostředí bylo tak antistaticky ošetřené jako nejlepší laboratoře na světě. Tudy cesta nepovede. Tak jinak. Snímače signálů z mozku budou nejspíš zakomponované do polštáře. Znamená to, že když budu spát někde jinde než na té posteli, ochráním se před čtením snů? Možná. Stojí to za zkoušku, potřebuju získat čas a další noc bez spánku by byla dost náročná.

Dal jsem stejnou radu Edovi. Následujících několik dní jsme oba navenek předstírali, že děláme jen svou práci, ale oba jsme přemýšleli, jak zrealizovat útěk z tohoto vězení. Ano, během posledních pár dnů jsem na to nahlížel jako na zlatou klec, jinak bych možná nenašel vůli k tomu, abych se vzepřel. Procházel jsem pečlivě kód a zřejmě jsem objevil místo, které by šlo využít. Funkce na zpracování elektrických signálů z mozků ne zcela optimálně agregovala přijímané bloky dat, takže by se dala zahltit, pravděpodobně by se podařilo docílit i přetečení a pádu systému. Kdyby všichni ti vědci, kteří tu jsou, měli po večerce mnohem pestřejší sny, náhodnější, takové, se kterými systém nepočítá.... a všichni najednou. To by byla cesta. Šílené řešení šílené situace. Ale jak zařídit, aby se všichni naráz zbáznili?

Ještě štěstí, že mám přítele Eda. Přivedl mě na zajímavou myšlenku. Zase jedeme ke Skipovi.

"Skipe, chceš dokázat něco opravdu velkého?" zeptal jsem se.

"Eh?"

"Celou dobu jsme to měli před očima, ale teprve teď na to Ed přišel. Vždycky jsem si z něj utahoval, že se bojí opravdové vědy, ale teď musím říct, že studium 20. století a Hippies mělo svůj smysl. Budeme potřebovat pořádný koktejl psychofarmak!"

"Pořád nerozumím.."

"Potřebujeme, aby si všichni zdejší studenti a vědci jeden večer užili pořádnou jízdu. Máš tu plné boxy zakonzervovaných léků a drog z 20. století. To je naše propustka. Jen nevím, jestli to po tobě můžeme chtít. Máš vyšší autorizaci než my a dostaneš se do skladu kuchyně. Nevím, co by se mohlo stát, kdyby zjistili, že v tom jedeš s náma, ale nikomu jinému tady nevěříme."

Skip se zamyslel. Takhle zahloubaný byl, když jsme se viděli poprvé a mluvil o přátelství.

"Dejte mi čtyři dny. Musím připravit něco, co bude dost silně halucinogenní, ale ne tolik, aby to studentům ublížilo. A musí to mít zpožděný nástup. Udělám to. Musíte se dostat ven a říct, co se tu děje..... eh.. přátelé!"

"Nepůjdeš s námi?"

"Ne, celá moje vědecká práce, nemůžu to tu nechat. Možná by to bylo i nápadné."

"Dobře. Ed má venku dobré známé na Institutu pro vývoj společnosti, dostaneme tě odsud jak to jen půjde."

"A Jones?"

"Toho si vezmu na starost já."

Čtyři dny utekly jako voda. Ráno jsem napsal Jonesovi, že jsem přišel na něco opravdu průlomového v našem projektu a večer bych se s ním chtěl sejít a prodiskutovat přidělení práv k zápisu do repozitoře. Věděl jsem, že musím odvést jeho pozornost, aby si nevšiml, že se děje něco divného. Souhlasil se schůzkou a pozval mě k sobě do kanceláře. Se Skipem jsme se posledních pár dnů raději nestýkali, aby měl klid na práci a aby na něj nepadl ani nejmenší stín podezření.

Bylo po večeři, které jsme se s Edem ze zjevných důvodů nezúčastnili. Doufali jsme, že to Skip dokázal. Vyrazil jsem za Jonesem. On ani další významní pracovníci už dávno nejedli ve společné jídelně, takže jsem měl jistotu, že se ho náš pokus nedotkne. Bylo těžké ovládnout to napětí, srdce mi bušilo.

"Paule, jste nějak rozrušen, co se děje?"

"Objevil jsem způsob, jak lépe vyhodnotit pocity, které v lidech jejich sny vyvolávají. To bude revoluce v našem projektu. Můžeme dát větší prioritu konstrukcím, které jsou harmonické, vyvolávají radost. Podívejte se sem."

Ano, zabralo to, odešel od svého stolu a nevěnoval pozornost svým monitorům. Ukazoval jsem mu bloková schémata, natahoval jsem čas...... a v ten okamžik to přišlo, Skip to dokázal! Mozky všech studentů povzbuzené chemií daly KO systému a centrální server se zhroutil, na což nás upozornila automatická výstraha. Jones byl viditelně překvapený.

"Co to....??"

"Aktivoval se nouzový režim, podle řádu CRB se musíme shromáždit v přijímacím centru, dokud se problém nevyřeší..."

"Neučte mě znát vnitřní řád! Jak se to mohlo stát? To je totální blackout...."

Byl zjevně vyvedený z konceptu, jeho sebejistota byla pryč. Nevěděl, jestli má poslechnout řád nebo jestli může udělat něco pro svůj svět, který se právě zhroutil jako domek z karet. Využil jsem jeho váhavosti a šel ke dveřím, které teď byly otevřené. Všechny dveře byly otevřené, aby se studenti a vědci mohli přesunout do přijímacího centra. Veškerá kontrola a skeny rohovky byly nefunkční, vypnuté. Obrátil jsem se na zoufalého Jonese a přesně jsem věděl, co mu teď mám říct:

"Každý software má aspoň jednu chybu, vyhrává ten, kdo jí první odhalí. Vzpomínáš?"

Stál tam jako opařený, nebyl schopen pohybu. Jen v obličeji mu hrály emoce, něco, co jsem u něj doteď neviděl. Déle jsem nečekal a rozběhl jsem se ven. Teď už mě nikdo nezastaví. Venku už na mě čeká Ed. Auta nejezdí, protože systém automatických řidičů je taky mimo provoz. Nepočítáme uběhnuté metry, blížíme se k přijímacímu centru, otevřené dveře, už tu postává několik shromážděných lidí z řad starších zaměstnanců (studenti se ještě neprobrali ze svých barevných snů), rychle je míjíme... hlavní vchod..... svoboda!

.

.

.

.

Jsem občan Paul Mason. Žiju na předměstí New Liberty. Zničil jsem největší vynález 21. století....

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.