Úterý, 19. září , svátek má Fidoušek

Čáryfukův pokus o sáj fáj [část 1 :: Projekt CRB]

ty máš svaly, já mám čáry 3.10.2013

Jsem občan Paul Mason. Žiju na předměstí New Liberty, města, které se stalo symbolem restartu společnosti v roce 2048. Tou dobou jsem ještě nebyl na světě a vše, co vím o tehdejších událostech jsou jen útržky z vyprávění parťáka Eda. S Edem jsme vyrůstali v jedné ulici, nerozlučná dvojka od dětství. Když já jsem stavěl modely a učil se programovat roboty, Ed ležel v knihách o historii. Zatímco on studoval politiku, společnost a další, já jsem louskal kryptografické hříčky, programoval a dělal si z něj srandu, že si netroufá na opravdovou vědu a proto se dal na humanitní obory. On obratně kontroval, že v mém světě nul a jedniček je on stejně vždycky ta jednička. Ed si brzy udělal dobré známé na Institutu pro vývoj společnosti a díky svým schopnostem se už při škole vypracoval na jejich respektovaného externího spolupracovníka. Moje cesta byla jiná....

Hranice mezi legálními hrátkami se šifrováním a zabezpečením a překročením na druhou stranu barikády může být velmi tenká. Lidi jako já dodržují nějakou etiku a svobodu Sítě. Přesto si každý projde divokým věkem, kdy chce aspoň jedním očkem nakouknout, jak to chodí za hranou. Tak jsem poznal člověka, který si říkal v01d. Nikdy jsem se nesnažil zjistit, kdo to je (v téhle branži platí, že kdo se moc ptá, moc se dozví), ale překvapovalo mě, jak dobré informace má. Spolupracoval jsem s ním na pár analýzách a radši jsem nikdy nechtěl vědět k čemu mu to je. Pro mě to byla velmi kvalitní škola. Nikdy nezapomenu na jeho hlášku "každý software má aspoň jednu chybu, vyhrává ten, kdo jí první odhalí". Z těch punkových let ale každý brzy vyroste a tak tahle etapa mého života zapadala prachem a stal se ze mě dokonale vzorný člověk. Nyní se píše rok 2096 a já jsem na prahu nové životní éry.

Jako jeden z nejlepších studentů v ročníku jsem byl vybrán do elitního postgraduálního projektu CRB. Pořád tomu nemůžu uvěřit! CRB, sen všech vědců nejen z Liberty, ale i širokého okolí. Ano, ta CRB, která sdružuje největší kapacity od techniků až po geniální hudebníky. A navíc se tam opět spojí moje a Edova životní dráha, protože Ed na doporučení Institutu nastupuje taky. Minimálně na dalších pět let se pro nás stane komplex CRB novým domovem.

Sešli jsme se s Edem před přijímacím centrem. Oba jsme byli lehce rozechvělí z toho velkého očekávání. Po pár přijímacích formalitách (kontrolní sejmutí otisků prstů, scan rohovky) jsem se dostal do přijímací místnosti.

"Pane Masone..."

"Ano?"

"Vítejte v komplexu CRB. Následujících pět let bude toto alfa a omega vašeho života. Budete přesně dodržovat řád a stanete se součástí naší velké rodiny. Pokud něco namítáte, můžete se ještě otočit a přestanete pro nás existovat. Jakmile ale vstoupíte do těchto dveří, okolní svět pro vás na pět let končí. Vše, co byste jen mohl potřebovat, budete mít k dispozici uvnitř komplexu. Jak jste se rozhodl?"

Věděl jsem, že když se teď otočím, možná propásnu největší příležitost svého života. Věda je řehole, ale CRB byl můj sen. Dobrá, budu dodržovat přísný řád a chytím příležitost za pačesy. Kývnul jsem na přijímacího úředníka a rázně vykročil ke dveřím, za kterými mě čekaly události, které mi řádně otevřely oči, ale to jsem teď ještě netušil...

Ed už na mě čekal. Stihnul se už trochu rozhlédnout a tak mi hned ukazoval

"Podívej, Paule! O takovém autě jsem vždycky snil..."

A opravdu, okolo jezdila auta, o nichž by se dalo říct, že je možná za 10 let někdo představí jako dost odvážný koncept. Ale to byl jen první pohled. Když jsme se rozhlédli po širším okolí, zjistili jsme, že CRB je vlastní supermoderní město uvnitř New Liberty. Člověk, který žil tam venku neměl ani ponětí, co jsme právě viděli. Bylo to fascinující! Za okamžik u nás zastavilo jedno z těch aut. Podle obrazu rohovky nás identifikovalo a otevřelo dveře. Nastoupili jsme a nechali se vézt automatickým řidičem. Ed říkal, že když četl řád CRB, připomnělo mu to vojnu, kam prý chodili muži ve 20. století. První rok nás měl naučit dodržování každodenního režimu, takže jsme měli společnou snídani, sérii dopoledních přednášek, společný oběd, odpolední cvičení kognitivních funkcí, společná večeře, část volného času a večerka. Zatím žádný prostor pro vlastní výzkum.

Ubytovna byla funkčně takměř dokonalá. Všechno na svém místě, každý prvek interiéru měl svůj smysl. Hned mě napadlo, jaká hlava tohle perfektní rozvržení vymyslela a v duchu jsem se podivil, proč jsem něco takového neviděl tam venku. Jestli nás mělo CRB hned první den fascinovat, podařilo se to na 100%. V čase večerky začala hrát velmi tichá, přesto však patrná hudba. Nikdy jsem nebyl na klasiku, ale tohle bylo tak zajímavě chytlavé... Lehl jsem si a první noc v novém světě jsem se vyspal jako nikdy předtím. Vlastně každou další noc jsem spal jak nemluvně.

Bylo to potřeba, protože se brzy ukázalo, že studium a cvičení je velmi náročné. Po univerzitě jsem si myslel, že už jsem hotový vědec a nic mě v zásadě nepřekvapí. Ovšem překvapení, to je zrovna artikl, o který zde nebyla nouze. Dopolední odborná část byla rozdělená podle oborů, odpolední cvičení bylo společné. Musím říct, že takovou mozkovou gymnastiku jsem ještě nezažil a den ode dne jsem si více uvědomoval, že lidský mozek je malý velký zázrak. Ani průmyslová a vědecká revoluce 20. a 21. století nám neumožnila sestrojit něco, co by se mu jen vzdáleně přibližovalo.

Ed zvládal dopolední část výborně, ale odpolední cvičení ho dost vyčerpávalo. Svěřil se mi s tím asi po dvou měsících. Na konci prvního roku se mělo rozhodnout, kdo půjde dál a kdo si úvodní rok zopakuje. Věděl jsem, že musím Edovi podat pomocnou ruku, je to nejlepší kamarád. Musím tedy znovu otevřít tu kapitolu života, kdy jsem se učil, že každé pravidlo jde nějak obejít....

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.