Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

Bílá Hora 1620: vzpoura fušerů

dva mraky 18.11.2012

Klíčová bitva českých dějin. Tisíc lidí, tisíc pohledů. Než napíši něco o taktické stránce této blamáže, zkusím zodpovědět, koho tam vlastně porazili.

Armáda českých stavů, čeká ve svém výborném postavení, levou stranu krytou srázem, pravou oborou. Postavení armády je posíleno důkladnými zákopy, vybudovanými s pomocí Pražanů. Město je připraveno k obraně, hradby jsou obsazeny domobranci, zálohy jsou připraveny pokrýt případný ústup armády do Prahy, král osobně obchází hradby a dodává domobrancům kuráž. Dobře zaplacení a neustále drilovaní vojáci stavovské armády sebejistě pozorují, jak se protivník řadí k útoku. Vědí, že druhá strana navzdory převaze nemá moc šanci. Věří úsudku svých tvrdých velitelů, kterých se svým způsobem bojí více, než nastávající bitvy....Tak přesně takhle to tehdy na podzim nevypadalo.

Amatérismus, zmatek.  Hráči co vsadili i to, co jim nepatří a nepřipouští si, že by mohli přijít o všechno. To je kvalitnější obraz tehdejšího průšvihu.

Jsme v 17 století, koncept nacionalismu se teprve rodí, daleko důležitější, než národnost, je víra a pak zemská příslušnost. Takže, pokud se dnes řekne, že to byla zkáza českého vojska, má to jiný smysl než jak to chápeme dneska. To vojsko nebylo totiž české proto, že by v něm byli Češi. To vojsko bylo české, protože bylo financováno ze zdrojů zemí koruny české. To vojsko bylo financováno majiteli českých panství. Bylo to vojsko českých stavů. Bylo najato, aby hájilo zájmy těchto lidí.

Česká panství měla tehdy různé majitele, jak potomky starých českých rodů, tak majitele, kteří přibyli odjinud, řada pánů byla německy mluvících. Ale tehdy se národnost zas tak vážně nebrala. Kdo měl svoje panství v zemích koruny české brzy se prostě stal "členem klubu." Pány spojovalo, nebo naopak rozdělovalo něco jiného, než jazyk jakým mluvili. Spolčovali se podle náboženské příslušnosti a především podle mocenských a politických zájmů. Stavové českých zemí tedy financovali ono nešťasné vojsko z Bílé hory, aby hájilo jejich náboženství a především jejich moc.

Evropa začátkem sedmnáctého století byla rozdělená, moc králů kolísala, větší či menší díl moci měli vládcové jednotlivých panství, země byly více či méně rozdělené. Napřiklad Německo jako jednotný stát vlastně neexistovalo. Období silných centralizovaných států mělo teprve nastat. A aby té rozdělenosti nebylo málo, osvědčené pojivo středověkého světa přestalo fungovat. Evropa byla rozdělana náboženstvím. Byl zde protestantský a katolický tábor. Evropa se chvěla vnitřním napětím, byla jako obrovský natlakovaný kotel, opotřebená západka čekala na nějakého idiota, jenž za ni zatáhne, aby mu víko mohlo nadvzukovou rychlostí vlétnout do obličeje a proud žhavé páry uvařil vše okolo...

Musím s lítostí konstatovat, že idioti, kteří spustili tu gigantickou past, jež sklapla kolem celé Evropy, stáli v rozháraném šiku pod vlajkou s českým lvem.  To samozřejmě víme dneska, ale tehdy to jistě vypadalo jako výborný nápad.

Jaké tedy měli čeští páni mocenské a náboženské zájmy? Historie je celkem známá, ale opakování nikdy neškodí.

Český trům patřil Habsburkům, šlechta však byla velmi silná a chtěla být ještě silnější s výhledem se úplně osamostatnit, dobrým vzorem by bylo Nizozemí, což byla v podstatě stavovská republika.  Habsburkové byli katoličtí, Češi převážně protestantští tak z 80-90%(?). V zemích koruny české probíhala studená válka mezi katolíky a protestanty, katolíci hledali oporu u císařského dvora, prostestanti naopak ve stavovské obci.

Roku 1609 se rovnováha sil posunula výrazně směrem k protestantům, své náboženské a jiné svobody měli potvrzené Majestátem císaře Rudolfa II.  Ten dokument byl pro Habsburky hodně nevýhodný, Rudolf II měl i na své poměry slabší chvilku a Majestát musel být trnem v oku jakémukoli dalšímu Habsburkovi. Vazba zemí koruny české k Habsburkům byla dosti volná. Autonomie českého království byla vysoká, stavovské úřady měly velké pravomoci. Protestanti v Evorpě vytvořili celkem stabilní oragnizaci-Unii, jejich jednota a politická síla rostla, zatímco katolická Liga se v podstatě rozpadla. 

Studená mocenská válka v českém království pokračovala, zemské úřady byly obsazovány loajálními katolíky, často napojenými na španělské Habsburky. Stavovské úřady se staly baštou prostestantů. Byl zde dvojí systém moci. Za tohoto rozpoložení sil se šikovnou politikou stal kandidátem na český trůn Ferdinand Štýrský, fanatický katolík.

Tehdy se stále ještě přetřásalo, jestli je český král volený, nebo jestli je to dědičný titul. V každém případě, nového krále si šlechta musela odsouhlasit. A tak se sešel český zemský sněm. Z dnes nepochopitelných důvodů si Ferdinanda čeští šlechtici odsouhlasili. A ten byl koncem června korunován českým králem. Čím to? Jak je možné že si prostestantská šlechta odsouhlasila nadšeného katolíka a silného vládce, který se bude snažit konsolidovat svouji říši. Je pravděpodobné, že to tehdy tak nevypadalo. Vnitřní spory? Lákavé a smírné sliby katolíků podpořené vynikající rétorikou? Kdo ví. Je fakt, že Ferdinand byl sice hluboce věřící a nesmiřitelný katolík, ale jinak byl spíše přátelský a velkorysý, tato určitá dvojakost ztěžuje jeho pochopení. Možná jaho kladné povahové rysy byly to, co zapůsobilo  a získalo přechodnou přízeň českých stavů.

Z hlediska pozdějšího vývoje byl tento dnes naprosto nevysvětlitelný souhlas české šlechty s korunováním Ferdinanda Štýrského kardinální chybou politické strategie. Důsledky tohoto rozhodnutí se později ukázaly pro českou šlechtu jako fatální. Vzpoura proti králi jemuž přísahali věrnost jim snížila mezinárodní důvěryhodnost při hledání pomoci, což by asi až tak nevadilo, kdyby válku vyhráli. Jenomže oni prohráli a Ferdinand měl v rukou všechny argumenty, aby ospravedlnil tvrdé sankce, které provedl.

Napětí vesele rostlo, protestatni s nelibostí sledovali jak se snižují jejich svobody, katolíci je naopak obviňovali, že si uzurpují práva nad rámec Rudolfova Majestátu. Vedly se spory o kostely, nucení poddaných ke katolické víře apod. Rozbuškou se stalo zavření protestantského kostela v Broumově a zboření kostela v Hrobech, na straně českých protestantů zavládlo znepokojení.    

Už na sněmu byla proti zvolení Ferdinanda skupina protestantských šlechticů sdružených kolem Matyáše Thurna. V napjaté atmosféře po incidnetu s kostely byl svolán protestantský sjezd v Praze. Zde se nálada dále radikalizovala, právě za přispění Thurna a dalších radikálních portestatnů. 23.května 1618 vyrazila na    Hrad skupina spiklenců a vypjatá nálada byla využita, takže se k nim přidali další protestanti. Ze strany skupiny kolem Thurna to byla plánovaná akce, která využívala rozjitřené protikatolické nálady.

To co nastalo víme, třetí pražská defenestrace. Po ostré výměně názorů vyhodili protestanti z oken králvoské místodržící Slavatu, Martinice a jejich písaře Fabriciuse(ten měl prostě smůlu, že byl v nepravý čas na nepravém místě). Naopak místodržící Adam ze Šternberka a Děpold Matouš z Lobkovic byli vyzváni k opuštění místnoti, ještě před tím, než hádka kulminovala, takže minimálně ze začátku se nejednalo o nějaké bezuzdné řádění, nebo to byla akce zaměřená proti konkrétním lidem.

Tragedie se změnila ve frašku, neboť defenestrovaní přežili pád, zřejmě kvůli tomu že padli na svah a navíc dopadliště bylo vyměkčeno odpadky. Byli dokonce natolik v pořádku, že mohli začít prchat, marné bylo, že za nimi spiklenci poslali několik kulek...A největší srdce a odvahu v tomto příběhu nakonec ukázala Polyxena z Lobkovic, katolická šlechtična, která poskytla zraněným místodržícím azyl ve svém paláci a odmítla je vzbouřencům vydat.

Jak vidíme již zkraje se objevovaly první známky fušeřiny, které se pak jako červená nit táhly celým podnikem.

Defenestrace se považuje za začátek stavovského povstání, ale ono to tehdy ještě tak jasné nebylo. Nadějně zapálený ohýnek bylo potřeba ještě rozdmýchat, císař Matyáš a kardinál Khelsl by byli ještě ochotni jednat a tak by se při troše obratnosti dala nakonec celá záležitost urovnat(ovšem komupak by asi hrozila role obětního beránka...?) Nicméně postoje obou přímých účastníků konflitku, tj českých protestantských šlechticů a krále Ferdinanda byly pevné a vyhraněné a obě strany pracovaly na tom, aby se situace dále vyhrotila. Čeští šlechtici předali vládu sboru třiceti direktorů ze svých řad. Ferdinand v tichosti zatknul a odklidil stranou kardinála Khlesla a to mu otevřelo prostor k přesvědčení slabého císaře Matyáše. Teprve nyní se stalo skutečností, že bude válka. Bylo léto roku 1618...

A začíná další úsměvná část celého příběhu...ani jedna strana neměla čím válčit. Začaly se shánět prostředky a sbírat vojsko. Císařští to stihli dříve a tak mohl plukovník Dampierre se šesti tisíci muži vtrhnout do jižních Čech a generální válečný komisař Khuen koncem léta vstoupil na Moravu aby napadnul východní Čechy. Začal válka na českém území se všemi důsledky, z hlediska strategie ohrožení zdrojů povstalců...válka měla pokračovat ještě více jak dva roky, česká armáda bude dvakráte ležet před Vídní(byť ji ani jednou vážněji neohrozila)

Jednotnost povstalců byla všelijaká. Část šlechticů byla katolická část sice prostestantská ale umírněná a ke vzpouře se zpočátku nepřidala. S katolíky nebylo zacházeno dobře, proběhly náslinosti, konfiskace a vyhošťování ze země, to byl mimořádně špatný příklad druhé straně. Však se to protestantům později vrátilo v mnohonásobně větším měřítku. Umírnění moravští šlechtici se přidali ke vzpouře až později a po váhání. Systému vlády zoufale chyběla nějaká sjednocující osobnost a vytyčená strategie.  Šlo o stav s nejasným a nestabilním systémem vlády a velení, s nevyjasněnými kompetencemi. Špatná organizační struktura byla předurčena ke korupci, zmatkům a katastrofám způsobeným vzájemným hašteřením a selháním jednotlivců.


Z hlediska Ferdinanda, který se r 1619 stal po smrti Matyáše císařem byla situace vážná. Jeho vlastní zdroje nebyly nějak větší, než ty české a navíc měl v Rakousku protestantské šlechtice. Začala se rýsovat koalice Čech, Moravy, Selzska, Rakous ,Horní a Dolní Lužice. Po konsolidaci by tento útvar mohl být tvrdou až nezvládnutelnou opozicí. Tím co mohlo zvrátit rovnováhu byla pomoc zvenčí, kterou obě strany také intezivně a se střídavými úspěchy sháněly. Čeští šlechtici od protestantů a nepřátel Habsburků. Ferdinand   byl dost zvýhodněný tím, že španělský král Filip III byl také Habsburk, zdroje této země byly nemalé a její pomoc podle toho vypadala. Podpora katolické církve a později titul císaře Ferdinandovi při shánění zdrojů dávaly výrazně lepší šance. Znovuustavení katolické Ligy r. 1619 byla další výhoda pro Ferdinanda

A tak česká válka nutila jednotlivé evropské mocnosti, aby se dále polarizovaly, zaujaly stanoviska a vybraly si strany. Západka se uvlonila a kotel vybuchnul, třicetiletá válka započala. 

Motivace povstalců by měla být vysoká, my dnes víme, že se hrál vabank a taky víme, že se to dalo poznat již tehdy. Docházelo to však českým šlechticům? Kdo ví, ale z průběhu války to vypadá že spíše ne a řada z nich byla do války tak trochu zatažena, aniž by ji vlastně chtěla.

A podle toho to také vypadalo, nebylo jednotné velení, kompetence se dlouho dělily mezi Thurna a najatého hraběte Hohenlohe, nedařilo se vybírat daně, vojsku neustále chyběly prostředky, byly potíže s vyplácením žoldu pro najaté vojáky. A nakonec někteří šlechtici-velitelé armádu zcela regulérně tunelovali. Generálové měli vlastní pluky, které byly značně předražené, měli ve stavech černé duše a zajistili, aby se část žoldu k vojákům vůbec nedostala. Thurn, Hohenlohe, Anhalt, Colonna z Felsu, Kaplíř, Bubna... generalita měla válku jako dobrý obchod. Vláda direktorů tak dávala hodně peněz za vojsko horší kvality a nižší síly, než myslela. K tíži vládě budiž to, že neprováděla důslednou inspekční činnost, která by mohla podobné manýry vymýtit.

Chyběla hlubší strategická koncepce, která by mohla zvýšit efekticvitu českých sil.  Nikdo například nepřemýšlel nad zajištěním těžkých zbraní k napadení Vídně r. 1619, generalita se nepokusila o vypracování obranného plánu založeného na hájení velkých opevněných měst roku 1620 jak marně doporučoval Mansfeld. Co vlastně dělal Hohenlohe, když nedokázal r 1619 Buqoye vystrnadit z jižních Čech, ač disponoval značnou silou? 

Třetí rok války, studený listopadový den. Blíží se rozuzlení, z vypravěčského hlediska je hezké, že rozuzlení dosti nečekané. Ze všech ostatních hledisek raději pomlčím.

Posuďte sami. Představte si, že jste profesionální velitel, válčením se živíte a prošli jste řadou bitev. Zima na krku a vy jste se svou armádou v poli, jste hluboko v cizím území a nemáte zde trvalou základnu. Vaše armáda je poněkud unavena přesunem, přestože jinak je její bojeschopnost dobrá. Proti vám stojí v pečlivě vybraném obranném postavení na kopci druhá armáda i ty nejoptimističtější odhady jsou, že bude tak o třetinu slabší. Za zády má opevněné město. Netušíte odkud se mohou vynořit nepřátleské posily, které pravděpodobně jsou na cestě.

To nepůjde řeknete si. Vždyť jsou odpočatí, a jsou tam dlouho, vždyť tam budou zákopy a valy a v zádech mají opevněné město. Když zaútočím riskuji svou armádu.  Jim stačí uhrát plichtu, stáhnout se do města a jsem tady v zimě nahraný. Jenomže děláte chybu, předpokládáte, že na druhé straně stojí také takoví profíci jako vy. My dnes víme že takoví profíci tam nestáli, stavovská armáda se měla sesypat jako domeček z karet. Ovšem kdo to mohl poznat, že na tom kopci stojí badna sice sešikovaných a ozbrojených, ale fušerů?

Amatéři se obvykle ve válkách stávají snadnou kořistí profesionálů, ale jsou dny, kdy je vám profesionalita zátěží, omezuje vás v rozletu. A 8.11. 1620 byla právě taková chvíle. Byla chvíle, kdy k potření amatérů byl třeba jiný amatér. Smůlou českých stavů bylo, že v řadách Císařsko-ligistické armády přesně takový amatér byl- Maxmilián, vévoda bavorský. A jak na potvoru pro povstalce byl vrchním velitelem císařsko-ligistické armády. Maxmiliáova vojenská kvalifikace nebyla dobrá, ale měl k ruce profesionály. Takže na něm byla ze všeho nejvíce politická zodpovědnost,  koneckonců ustavil katolickou Ligu  a také přispěl prostředky. Byl to on, kdo nakonec dotlačil své váhavé a nejednotné podřízené k frontálnímu útoku na české vojsko, které mělo tak snadno podlehnout.

Teď si položme otázku: Kdo vlastně byl poražen na Bílé hoře? Češi? Ne, byla to mezinárodní blamáž žoldnéřského vojska sebraného v půlce Evropy, vedeného ze značné části německy mluvícími veliteli. Pokud se bavíme o něčem takovém jako český lid, tak ten pracoval, aby zajistil zdroje pro tuto blamáž a v podstatě mu bylo lhostejné, která strana zrovna pustoší krajinu. Byli poraženi protestatnti? Také ne, to byla jen druhořadá záležitost, bojovalo se za peníze a bojovalo se o moc a vliv. Na Bílé hoře zvítězila důslednost a profesionalita nad nepořádkem a fušeřinou. To je celé.

Tato porážka však fušery z naší země nevymýtila, naopak se zdá, že se jim tu dosud dobře daří. Fušeřina, neznalost, prospěchářství, hašteřivost, nejednotnost, tohle táhne napříč rasami, světonázory, pohlavími, sexuálními orientacemi... je to všeprostupující. Dávejte si na to veliký pozor. Ze všech sil se snažte takoví nebýt. Pokud to uvidíte u svých velitelů, raději se potichu ztraťte, vyvolejte vzpouru nebo cokoli, dřív než budete stát v první linii na své vlastní Bílé hoře.

Článek je reflexí na knížku Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře,  a je i na mém blogu na iDnes 

O taktickém a strategickém rozměru Bílé hory příště a bude to hodně smutné vyprávění. 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.