Úterý, 19. září , svátek má Fidoušek

Bílá hora 1620: Smrt papírového tygra

dva mraky 30.11.2012

O známé vojenské blamáži z hlediska politiky a válečného umění.Smutný příběh o konci velkého projektu, jenž se snad ani neměl rozjíždět.       

 

A mistr Sun pravil 

Je vrcholem válečného umění

potřít nepřítele důmyslem

Pak teprv přijde umění

zbavit ho spojenců

Až potom je umění

srazit se s ním ve zbrani

Tím úplně posledním uměním

je zaútočit na jeho hradby 

Strategicko-politická situace na podzim 1620 byla pro české stavy bídná.  Středoevropská protestantská koalice byla napadena na několika místech. Katolická Liga a císař se dohodli na společném postupu. Rakousy byly dobyty císařskou armádou , Lužice dobyta Sasy(Jan Jiří Saský). Německá knížata z protestantské Unie uzavřela s katolíky dohodu, že nebudou zasahovat ve věci Fridricha Falckého(tzv ulmský mír, zprostředkovaný Francií). Protestantská Unie se tedy rozhodla nezasahovat. To byla rána, protože Fridricha Falckého si čeští stavové vybrali krom jiného proto, že byl vedoucí osobností protestantské Unie. Falc nyní mohla být úspěšně napadena Španěly. 

Čeští stavové vůbec hledali spojence jen ztuha. Asi největší podporu jim poskytlo Nizozemí, když jim zpočátku války zasílalo nemalý obnos 50 000 zlatých měsíčně. Ale jak se válka protahovala , celkový stav jejich věci jim nedělal dobrou reklamu a r. 1620 bylo úspěchů málo. Kristian IV král Dánska dospěl k závěru, že se jedná o obyčejnou rebelii a doporučil Fridrichovi zkusit věc urovnat po dobrém, i když nakonec přece jen zapůjčil slušný obnos. Dalším českým úspěchem byla dohoda s knížetem sedmihradským Gáborem( Gabrielem) Bethlenem, který udeřil proti Habsburkům na východě a vázal část jejich sil, ovšem zadarmo to nebylo, povstalci mu museli slíbit 400 000 zlatých a část peněz složit dopředu. Tím by to dobré skončilo. 

Švédský dvorní sekretář Jan Rutgerius nedoporučil ve své zprávě povstání podporovat. Psal o nepořádku a rozbrojům kvůli žoldu v českém vojsku, také poukazoval na neschopnost českých stavů zabezpečit si přístupové cesty do země. Švédský král se podle tohoto doporučení také zachoval. Francie na Apologii českých stavů vůbec neodpověděla. Fridrichův tchán Jakub I, anglický král nepodporoval svého zeťě, když mu před tím nedoporučil přijetí české koruny. 

To Habsbursko-katoličtí protivníci to měli jinak dojednané. Ne, že by papežská tiára a císařský orel měli takový tah na branku. Důvody byly tradiční, peníze a moc. Čeští stavové mohli sice nabídnout jiným, že za ně vytáhnou kaštany z ohně, to jest sníží moc Habsburků a katolíků, ale jinak mohli nabídnout tak maximálně slib modrého z nebe. Ferdinand II mohl z autority svého císařského titulu nabídnout svým vojevůdcům majetek poražené české protestantské šlechty a to bylo něco, země koruny české byly bohaté. Jaký asi tak mohl být poměr motivací potenciálních spojenců obou stran je dost nasnadě.  Vnímat a prezentovat české stavovské povstání nikoli jako náboženskou válku, ale jako rebelii proti právoplatně zvolenému králi a čisté politikum, se začínalo Ferdinandovi vyplácet. 

Samotné země koruny české ač v podstatě v obležení, byly zatím hospodářsky i demograficky v celkem slušném stavu. Nějaké volné zdroje k financování další války by se ještě našly, horší to bylo s ochotou zúčastněných je uvolňovat. Zemi chyběla jednotící politická  idea reprezentovaná silnou respektovanou osobností. Za této situace se činy vůdců vyznačovaly nedůsledností, která se promítala dolů, až k nejposlednějšímu kopiníkovi. 

Taktická situace byla špatná, nikoli však beznadějná. Spojená císařsko-ligistická armáda prošla Jižními Čechami. Zde se mohla opřít o České Budějovice, několik jihočeských měst bylo vydrancováno. Mnozí jihočeští stavové se vzdali císaři. Mansfeld který držel Plzeň se kvůli nezaplacenému žoldu a za úplatu rozhodl neblokovat cestu protivníkovi a nechal projít nepřátelskou armádu. 

Útočníci postupovali ku Praze. Stavovské vojsko postupovalo také ku Praze, avšak nešlo do bitvy. Císařští se pokusili se svést bitvu se stavovským vojskem u Rakovníka, ale zůstalo u nerozhodného výsledku, kdy se útočníci po marném obléhání stavovského ležení odpoutali a postupovali dále k hlavnímu městu. 

Stavovské vojsko se pustilo do závodu s útočníky, aby mohlo Prahu ochránit. Jako místo pro obrannou bitvu si vrchní velitel Anhalt zvolil již dopředu Bílou horu, kam se dostal překvapivým nočním přesunem. Vše se zdálo v pořádku, stavovské vojsko obsadilo dobře hájitelné místo, tím vyvážilo početní převahu útočníků. Blížila se zima, protivník se nacházel daleko od svého zázemí a docházel mu proviant. Císařsko ligistická strana neměla mnoho času. Pravděpodobný scénář byl, že se bude muset na zimu stáhnout a kampaň obnovit až další rok. 

Potud příznivé, kdyby neexistovaly početné problémy na stavovské straně.Hlavním problémem bylo vojsko. A to jeho morálka, motivace a organizovanost. 

Vojáci se nedohodli s velením na výši žoldu což je u žoldnéřů, kteří bojují jen a jen za peníze opravdu veliký problém. Zdá se, že mnoho set mužů, možná i několik tisíc se tak do bitvy vůbec nedostavilo. 

Anhalt byl sice vrchním velitelem stavovského vojska, ale další dva generálové Thurn a Hohenlohe byli donedávna zvyklí velet samostatně a jeho velení plně nerespektovali. To nemohlo uniknout pozornosti a vojáci tak svému vrchnímu velení nevěřili. Kvalita pluků kolísala, co jednotka to do jisté míry unikát, tehdy byl pluk plně v režii svého majitele, ten stanovoval jeho výcvik, systém velení atd. 

Duch celé armády byl podlomen dlouhým ústupem, přestože měli předchozí den čas na odpočinek, tak noční přesun jistě únavu zanechal. Příjezd zdecimované lehké uherské jízdy, která se nechala nad ránem škaredě nachytat u Ruzyně a utrpěla těžké ztráty, musel morálku ještě zhoršit. 

Místo pro postavení bylo známé dopředu, za této situace by měl na armádu čekat proviant, nástroje a případně nádeníci na pomoc s opevněním.(Fridrich, když odjížděl od armády Anhaltovy plány znal a měl potřebné zajistit!) Jak by zvedlo morálku vědomí, že je někdo kdo s vámi počítá a kdo má věci pod kontrolou není potřeba dodávat. Nicméně taková podpora na Bílé hoře nečekala. Opevňování sice začalo ale nástrojů bylo zoufale málo. Velení se nepodařilo „vyhecovat“ vojáky před bitvou. Na takové věci jako plamenná kázání, nebo určení bojového pokřiku nedošlo.

Vojsko které stálo na Bílé hoře bylo křehké, panovala v něm stísněná nálada. Sice najezené a fyzicky v pořádku, ale s malou motivací, morálkou a špatně vedené. Postavení bylo dobře vybrané, ale zákopy byly slabé a nedokončené. 

Tím je v podstatě popis bitvy skončený, to co se stalo pak by se dalo shrnout s tím, že stavovské vojsko se pod náporem nepřítele záhy rozuteklo. Protivníkovi stačilo zapojit do boje necelou polovinu vojáků. Ale pro pořádek se přece jen hodí to popsat. 

Páteř armád té doby tvořila pěchota. Zhruba 1:1 v ní byli zastoupeni střelci-mušketýři a pěšáci pro boj zblízka-pikenýři. Na dálku se bojovalo palbou ( účinný dostřel však tehdy končil tak na sto metrech), při blízkém střetnutí se mušketýři přesunuli pod ochranu pikenýrů a útvar se zaježil hroty šestimetrových kopí. Bojovalo se v sevřených útvarech, esenciální bylo udržet je pohromadě, jakmile útvar ztratil svou sevřenost, stal se snadnou kořistí správně sešikovaných jednotek a jezdců. Nemluvě o tom, že vojáci pak snadno ztratili kuráž a utekli. Jízda měla stále velký význam a svou pohyblivostí často rozhodovala bitvy. Jezdci byli stále hodně obrnění a na dálku používali pistole a případně lehké pušky-arkebuzy. Pokud se jim povedlo palbou rozbít útvar vtrhli mezi rozptýlené pěšáky a napadli je těžkými bodně-sečnými meči. Stejně bojovali jezdci mezi sebou. Palné zbraně byly na vzestupu, avšak zdaleka ještě nedokázaly nahradit ty chladné, neměly ani dostatečnou přesnost, ani palebnou hustotu. Pravidelné jednotky zvyklé na boj v útvarech pak případně byly doplňovány pomocnými jednotkami zvyklými na boj ve volné sestavě, především lehkou jízdou. Příkladem jsou polští Lisovčíci na straně císaře, nebo Uhři na straně povstalců. Jednotky neschopné bojovat v těsných útvarech však byly považovány za méně hodnotné. 

Anhalt své vojsko sešikoval podle tehdy progresivní holandské taktiky. Ta je pružnější, vojsko je rozčleněné na menší útvary pikenýrů s mušketýrů, které spolupracují podle toho, zda se bojuje na distanc nebo zblízka. Vojsko se může jednak snáze přeskupovat a jednak lépe využívat své palebné síly. Ovšem vyžaduje kvalitnější souhru, je těžší takové armádě velet a menší útvary snáze podlehnou panice a rozutečou se. Kdo neumí pořádně na klavír, tomu varhany moc nepomohou. Stavovští velitelé však byli v tomto duchu většinou vycvičeni, Nizozemí jako stavovský stát bylo logickým vzorem povstalců a Ahnalt musel pokrýt dost širokou frontu, vzhledem k počtu svých mužů. Důvody proč použil tuto taktiku jsou jasné a pochopitelné.  A praxe skutečně dokazuje, že je to lepší taktika.  Když však na rozdíl od Anhalta víme, jak to dopadlo, dá se říct, že stavovské vojsko bylo sešikováno nevhodným způsobem a také, že nevýhody musely být patrné už tehdy. Vojsko bylo příliš rozdrobené a pěchota s jízdou příliš promíchaná, ano dobrá věc pro iniciativní, zkušené jednotky, které dokáží překvapivé manévry, ale ne pro vojsko z Bílé hory. 

Spojená císařsko-ligistická armáda se šikovala do bitev v terciích (španělský čtverec), mohutných smíšených útvarech, které jsou dosti nepružné. Jsou příliš hluboké, takže střelci nejsou náležitě využiti, stojí v příliš mnoha řadách. Ale početnější tercie vyžaduje méně velitelských rozhodnutí, je to jen obtížně zastavitelná masa lidí a navíc, v jednotě je síla, útvar je méně náchylný k panice a útěku vojáků. 

Ani taktika spojené armády útočníků nebyla bez vady. Riskantně přicházela po částech. Nejprve dorazila armáda katolické Ligy, která se navíc vystavila riziku přepadu při pomalém přechodu Litovického potoka, prostor však byl hájen jen slabě. Nato se sešikovali pod kopcem a císařští nikde! Přestože přesuny byly kryty mlhou, stavovské vojsko o nich vědělo. Poloviční armáda tvořila lákavý cíl pro jízdní útok, stavovští velitelé o tom diskutovali, nakonec se však k akci neodhodlali a tím promarnili zřejmě největší šanci jak v bitvě obstát. Příliš se spoléhali na své pevné postavení. 

Jak byla císařsko ligistická armáda kompletní, stále se neměla k akci, generálové se oprávněně báli silné pozice protivníka. Nicméně průzkum ukázal, že okopy jsou slabé.  Maxmilián Bavorský vrchní velitel nezatížený velkými vojenskými znalostmi tlačil k frontálnímu útoku. Generálové po úvaze rozhodli pro kompromis, nasadit nejprve menší síly a bojem otestovat protivníka, pak by se vidělo co dál. Nepočítalo se s tím, že bitva bude rozhodující. „Ťuky ťuky“ a třeba někde zaduní.  Zadunět mělo brzy a opravdu hodně. 

Na straně císaře stálo cca 26-28 tis  vojáků a 6 děl.  

Na straně českých stavů stálo 18-21 tis mužů, z toho neznámá část nenastoupila do bitvy takže jich mohlo být klidně i 16 tis. Češi měli 6-10 děl.

Na cestě byly české posily. 8 tis uherských lehkých jezdců bylo v den bitvy v Kostelci nad Černými lesy a 11-12 tis mužů zemské hotovosti se zdrželo na Moravě díky zradě Jiřího z Náchoda.

Kolem poledne na stavovské vojsko ukolébané čekáním udeřila po levém křídle mohutná tercie z tří tisíc mužů podporovaná jízdou. Česká jízda však odrazila první nápor, jízdní útok císařských ztratil své ostří a sevřenost mohutné tercie se rozvolnila. Nyní bylo na české pěchotě aby odrazila kolísající útok a rozehnala narušenou tercii…a pak to začalo. Celé pluky se po prvních letmých bojových dotecích hroutí, vojáci odhazují zbraně a nezadržitelně prchají, jejich velitelé s nimi nic nezmůžou. Ti vojáci, kteří vytrvali na levém křídle byli přečísleni, levé křídlo stavovské armády se začalo hroutit jako kostky domina. Ještě zasvitla naděje v podobě smělého útoku mladého Kristiana z Anhaltu, který v čele cca tisíce jezdců rozprášil několik pluků nepřítele, získal tři plukovní zástavy, ale přece jen to bylo příliš málo mužů pro tak velký úkol, patnáct set mužů lehké uherské jízdy, kteří by se k němu mohli připojit bylo odraženo lehkou polskou jízdou a zahnáno na osudový útěk kde hynuli po stovkách. A stavovské vojsko nemělo nikoho dalšího k útoku, ani k postupu. Anhaltova jednotka se nakonec příliš rozptýlila a byla zboku napadena bleskovým útokem čerstvého jízdního pluku. Stavovská jízda byla odražena, mladý Anhalt padl do zajetí. Ztráta levého křídla byla v podstatě fatální záležitost, ještě se bojovalo ale nyní byli stavovští vojáci přečísleni a bitva ztracena. Nyní byl útěk spíše rozumnou volbou. 

Ne všichni však mohli utéct, pluk Jindřicha Šlika zůstal viset ze  všech stran odříznut. A ustoupit nebylo kam. Jeho Moravané( smíšená žoldnéřská jednotka financovaná moravskými stavy cca 1800 mužů) utvořili obrannou formaci opřenou o zeď obory a byl sveden lítý boj s Neapolitány, Valony i císařskou jízdou. Pluk utrpěl značné ztráty, nakonec se ale Šlik se zbytkem jednotky vzdal. 

Krutou tečkou za bitvou byl masakr záložního jezdeckého pluku a osobní Fridrichovy gardy jejichž postavení bylo v oboře a chyběly jim informace o průběhu bitvy. Je záhada proč tam vojáci zůstali, při zmatcích které panovaly v českém vojsku je klidně možné, že na ně jejich velitelé zkrátka zapomněli. V oboře se nedala utvořit žádná formace a na únikové cesty zřejmě nikdo nepomyslel, následoval nesmyslný masakr, kdy padlo zřejmě několik set mužů, z dvou set mužů gardy zbylo pár, jezdců pět set a velitelům dlouho trvalo než učinili tomuto zabíjení přítrž, možná zde hrály roli vášně po tvrdém boji s Moravany, kdo ví.

Byl konec, od zahájení bitvy uplynuly dvě hodiny. Stavovské vojsko ztratilo neznámý počet mužů, podle historických dokumentů bylo na samotném bojišti sebráno 1600 mrtvých ze stavovského vojska. Další mrtví mohli skončit různě po okolí zabiti na pronásledování. Asi největším přípěvkem byli prchající jezdci, Uhři a v menší míře také muži z Kuplířova pluku a elitní Fridrichovy kompanie. Musela to být strašná řež a další stovky Uhrů našly smrt ve Vltavě kam se v panice vrhali. Jejich mrtvoly se prý objevovaly v sítích rybářů ještě několik týdnů. Císařští a Liga ztratili něco přes tisíc mužů.

 

Nicméně přímé bitevní ztráty mohly činit možná deset procent stavovského vojska a jistě nebyly to, co zapříčinilo porážku.

Kořist císařsko ligistické armády byla obrovská, zbraně, zavazadla, pojízdná kancelář vrchního velitele… Zvláštními kousky byl Podvazkový řádu krále Fridricha(čert ví co to dělalo na bojišti) a královská zástava „Diverti nescio“ Obracet se neumím ukořistěná zřejmě při pronásledování zbytků královské jízdy( docela pikantní) Sám Fridrich se do bitvy vůbec nedostavil, neb jednal s anglickými velvyslanci a když se po obědě jel na bojiště podívat potkal už jen prchající jednotky…

Vítězové váhali a nakonec se rozhodli na Prahu postoupit až druhý den, dali tak svým protivníkům možnost zorganizovat obranu města. Což by se jim mohlo vymstít, obléhací zbraně neměli. Přestávka však byla Praze naprosto k ničemu. Město neměl kdo hájit a ani nebyl kdo by se obranu snažil řádně organizovat, předběžné přípravy k obraně nebyly učiněny žádné.  Páni se dohodli pokračovat v bojích ze slezské Vratislavi, Král, vrchní velení a vláda odjeli z města a ponechali je jeho osudu.

Jaké jsou příčiny selhání stavovského vojska? Ani logistika, ani malá síla, dokonce ani očividně horší znalost válečného umění to nebyla. Stavovské vojsko ztratilo vůli k boji.

Činy té ukázněné části stavovského vojska jasně dokazují, že proti nim nestáli žádní supermani, ale běžní vojáci své doby, vojáci kteří se dali rozprášit a zahnat na útěk, vojáci kteří umírali a krváceli jako každý jiný.

Správně motivovaná a zakopaná armáda by se na Bílé hoře nejspíše udržela i se svou nevalnou organizací a zmateným vrchním velením. Nemá smysl řešit zbabělost a hrdinství. Je třeba se dívat klidnýma očima stratéga. Armáda byla tvořena muži, kteří bojovali především kvůli svému živobytí, případně dobrodružství, slávě a moci. Vojáci potřebovali motivovat žoldem. A potřebovali věřit, že to dobře dopadne. Existuje spousta faktorů které zapůsobí. Charismatičtí silní velitelé, co si vždy dokáží poradit. Vědomí dobré okolní organizace, které dodá vojákovi pocit že někam patří. Vědomí, že krom žoldu bojují i za nějakou ideu ( propaganda, kazatelé apod.) A těchto věcí se stavovskému vojákovi nedostávalo.

Anhalt, ale není zdaleka jediný velitel, kterému se rozutekli jeho žoldnéři. Učebnicovým příkladem budiž Roman IV Diogenes byzantský císař, který pohořel velmi podobně, když se mu rozpadla špatně motivovaná a dezorganizovaná armáda roku 1071 u Mantzikertu, tato katastrofa zahájila úpadek ke konečné zkáze Byzance. 

Celkově lze české stavovské povstání hodnotit jako velmi neuváženou a zbrklou akci. Radikálové kolem Thurna nehleděli na širší souvislosti a využili první příhodné vlny nespokojenosti k rozpoutání povstání. A politická situace nebyla zralá ani mezinárodně, ani vnitrostátně. Mezinárodně se to projevilo jako obtížné shánění podpory(odmítnutí Francií, Anglií, Švédskem, vlažný přístup Dánska) a kolísání spojenců( ztráta podpory německých protestantů, nestálý sedmihradský kníže Betheln.) Feudální principy, proti kterým stavové šli a váha titulu římského císaře byly respektované a výrazně opozici pomohly.  Vnitrostátně se špatné načasování projevilo nevalnou ochotou české šlechty podporovat válku prostředky, mizerným výběrem daní a celkově špatnou organizací.

Povstání bylo svým způsobem přerychlené, tažené z paty. Mělo sice reálný potenciál ohrozit Ferdinanda II, ale také bylo křehké a váhavé. Přitom to byla hazardní hra bez limitu sázek. Ne úplně příznivou mezinárodní situaci by muselo dorovnat srdce na straně povstání. Čeští stavové měli bojovat naplno, protože se bojovalo o všechno, místo toho věc pojali poněkud rekreačně.

A tak povstání vzplanulo defenestrací a zhaslo v prudkém poryvu na Bílé hoře, ani ho nikdo vlastně nemusel moc dusit. Armáda zkolabovala a Prahu nikdo nechtěl bránit. Čeští protestantští stavové dali svá panství v luxusním dárkovém balení Ferdinandovi II.

PS: Poslední díl bude o zúčtování po Bílé hoře. Pochopitelně, že velké debakly přinášejí velké následky.Text visí na mém iDěs blogu. Kde je možno najít i článek o mušketýrech 

Článek je napsán podle směsi zdrojů, včetně internetových, nicméně vede opět Černý den na Bílé hoře od Dušana Uhlíře.

PS II:Poslední Moravan

Mnohem později, když se Češi jako národ začali dávat zase dohromady, potřebovali se nějak vypořádat s touto ponurou částí své historie. A hodnotili podle sebe, očima plnýma nově nabitého vlasteneckého nadšení. Nechápali, že ponětí národa a státu od začátku sedmnáctého století prošlo velkým vývojem a přikládali účastníkům stavovského povstání motivace, jaké by měli oni sami. A tak se narodil Poslední Moravan, hrdina Bitvy na Bílé hoře. Muž, který měl čest a držel se v prohrané bitvě až do konce, a jeho vojáci se bili, až jich zbyla jen hrstka. Byl to Jindřich Šlik(neplést s Jáchymem Ondřejem Šlikem, kterého popravili jako prvního z 27 povstalců v červnu 1621). Ve skutečnosti to byl profesionální voják, odvážný muž, ale žoldnéř, který bojoval již dříve za císaře, za Španělsko a během povstání pro změnu v žoldu Moravských stavů. Jeho pluk byla jednotka kde byli žoldnéři z různých zemí, nejen Moravané a její národnostní složení je neznámé.  Šlik se držel v boji, protože dost dobře neměl kam se svým plukem zmizet. Pluk utrpěl těžké ztráty, ale protože to byli všechno žoldnéři, císařští je nijak neperzekuovali a nepovažovali za rebely, naopak je obratem sami najali. Od r. 1621 se Šlik zúčastňoval válečných operací jako císařský plukovník, roku 1622 bojoval proti svému bývalému chlebodárci Fridrichovi Falckému. Šlik to dotáhnul až na prezidenta dvorní válečné rady nahromadil velký majetek a statky, zemřel přirozenou smrtí v šedesáti letech.

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.