Neděle, 24. září , svátek má ovčí babička

Bez přátel nežiju aneb This is very kurva

Lucie Menclikova 16.10.2014

Janice je můj bezva parťák, kterýho mám neustále po boku, rameno, na který se můžu kdykoli vyplakat, pomocná ruka, za kterou můžu vždycky zatahat. Taky je to ale zdroj pozoruhodných česko-asijských přátelství.

Už jsem tu zmínila Leona, neuvěřitelně hodnýho, vysmátýho týpka, kterej nám naprosto nezištně pomáhal a nakonec nám nechal svoje auto (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410580&bk=76950 a zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359 a zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=411859&bk=98620 a zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=412158&bk=4266).

Leon je teď mimochodem na cestách po Asii a tohle mi poslal z Kambodži:

DSC01068.JPG

Výhoda sukňo-kalhot, jako jsou tyhle, je, že když se poserete, nikdo si toho nevšimne.

Zmiňovala jsem taky Bee, the Party Queen (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=413776&bk=3148 a zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=409877&bk=24762). Když jsme se potkaly poprvý, ani ve snu by mě nenapadlo, jak moc mi tahle potřeštěná Malajsijka přiroste k srdci. Nicméně čím víc jsme se vídaly, tím víc mě udivovalo, jak inteligentní a ryzí člověk se pod tou maskou pařmenky skrývá. Je teda pravda, že naše sbližování začalo skrze ty kalby. (Konkrétně míchanejma drinkama z červenýho a bílýho vína, Spritu a čínskýho oleje na štípance od hmyzu.) A pokračovalo skrze vaření a pečení. Je téměř evidentní, že asijská láska prochází žaludkem. Kdykoli k nám někdo z Janiciných známých přišel na návštěvu, vařilo se, a to ve velkým.  

Největší fajnšmekr je bezesporu samotná Janice. Dovolím si tu sdílet recept na její lemon cheesecake, protože je to nejlepší věc, co jsem kdy jedla: http://www.taste.com.au/recipes/25161/baked+lemon+cheesecake. Pokud by měl o recept zájem někdo, kdo nevládne angličtinou, prosím neváhejte se ozvat, přeložim. Díky ní jsem taky objevila nakládaný zelí Kimchi, kterým bych se mohla ládovat pořád. Kupujeme chlazený v sáčku:

21-900x900.jpg

 

Na polívku stačí jen přidat vodu, česnek a zázvor (nejlíp nastrouhat). Nicméně bacha, má to říz:) Pokud zelí nasypete do palačinkovýho těsta, můžete si udělat delikatesní Kimchi palačinky. Taky se dá jíst jen tak anebo třeba osmažit s rejží. Zkuste, jsem si jistá, že v ČR lehce seženete někde na tržnici, je to mňamka.

Další, kdo u nás vařil, je Číňanka Amy. Amy bydlí v tom squatu, kde jsme se s Janice nešťastně ocitly hned po našem příjezdu do Queenstown (viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=410846&bk=1359). Nechápu, jak to může dát… nicméně pro nás z toho plyne jistá výhoda: kvůli ní rozhodně nemusíme uklízet. Amy dělá super kedlubnový palačinky (do těsta nastrouháte kedlubnu). Co se týče mě, tak od tý doby, co holky slyšely o smažáku, nedaly pokoj s tim, že ho musim stvořit. Já strašně nechtěla, protože je to jednak strašná prasárna, ale hlavně ho neumim. Vždycky se začne roztejkat a nakonec je z toho taková rozplizlá sračka plavající v tuně oleje. Zkusila jsem už nespočet tipů, jako třeba dát obalenej sejr nejdřív na nějakou dobu do mrazáku, ale jsem prostě marná. No nakonec mě přemluvily a z tej rozplizlej sračky byly nadšený. Nepochopíš. Bee nevaří. Jednou se pokusila o jablečnej koláč a strávila na něm 3 hodiny, páč karamel dělala osmkrát.

Když u nás spala poprvý, měla jsem sto chutí prohodit ji oknem. Místo na gauči si vlezla do postele s Janice (rozuměj do stejnýho pokoje se mnou) a brzo jsem pochopila, že proto, aby mohly do dvou ráno krafat čínsky. Ačkoli jsem měla muziku ve sluchátkách na plný koule, pořád jsem je slyšela. Bylo mi ale blbý jim do debaty zasahovat, bůhví, o čem se to bavily... A tak jsem se jim svou nevoli snažila naznačit – převalovala se, vzdychala, rozsvěcela telefon a demonstrativně se koukala, kolik je hodin. Nic, bylo jim to úplně u prdele. Nicméně nakonec konečně umlkly. Respektive umlk hovor, ale naplno nastoupila Beeina motorová pila. Jo, Janice možná chrápe, ale oproti tomuhle je naprostej žabař. Když to začalo, říkala jsem si no to mě poser, je tohle Janice?! Musela jsem vstát a jít se na ně podívat, odkud vítr vane. Jelikož spaly vedle sebe na malý posteli, nebylo lehký to ve tmě rozlišit, ale nakonec jsem se rozhodla, že to musí bejt Bee. V životě by mě nenapadlo, že holka může takhle chrápat – hej tati, máš vážnou konkurenci. Sázela to celou noc a nehnulo s ní šťouchání, přehazování peřiny přes obličej ani mlácení do zdi nad její hlavou. Nedávno se mě někdo ptal, jak by vypadalo moje peklo. Noc s tebou, Bee, haha. Když jsem se jí ráno zmínila, čím jsem si musela projít, hrozně se omlouvala a na další noc se rozhodla přesunout do obýváku na gauč. To mělo za výsledek, že Myles se na ni šel k ránu dolů podívat, protože nevěřil, že to, co slyší, se opravdu děje. Celej vytlemenej mi pak svěřil, že nad ní stál, mluvil, pískal, cloumal jí ramenama. A ona mu naprosto bezostyšně chrápala do ksichtu.

Odpustila jsem jí ale téměř okamžitě, s její povahou to ani jinak nejde. Začaly jsme denně chodit na kafe a po večerech na koncerty, zjišťovat, že přemýšlíme o stejnejch věcech, trápí nás stejný pochybnosti o tom, jestli vedem svůj život správným směrem, máme podobný trable s chlapama. A taky sakra podobnej smysl pro humor. Taky mě neustále rozsekávala svejma českejma hláškama. Její oblíbený slovo je „hajzl“, páč jí přijde hrozně vtipný, že někomu nadáváme tím, že je záchod. No jako v angličtině si nadávaj, že jsou prdel či řitní otvor, tak co. Mám video, kde vypočítává český sprostý slova, co zná, ale je to takovej kalibr, že si myslim, že to sem fakt nemůžu dát :)) Vysloužila si můj respekt tím, že dokáže naprosto bezchybně říct: „Všechno nejlepší k narozeninám,“ což pro cizince rozhodně není piece of cake. Často mi taky říkala: „Jsi šílená, ale kočka.“ A doteď se musim tlemit, když si vzpomenu, jak jsme tancovaly v jednom klubu na živou kapelu, kolem byla spousta našrot ožralejch náctiletejch Australanek, z nichž jedna vyskočila na stůl, podpatkama Bee cupovala bundu a odmítala slízt, a ona to znechuceně pozorovala a prohlásila: „This is very kurva“.

Po víc než roce na Zélandu Bee absolutně nevěděla, co dál. Utratit zbytky úspor za cestování a pak se vrátit domů a budovat kariéru? Pokusit se najít si práci na plnej úvazek, získat pracovní vízum a zůstat? Řekla bych, že s podobnejma otázkama se potýká asi každej držitel working-holiday víza, když se jeho vymezenej čas začne chýlit ke konci. Ono to není sranda, vrátit se domů znamená začít od nuly, mnohdy s holou prdelí, protože když už tu jste, byla by hloupost neprocestovat, co můžete (a utratit tak všechno, co máte). Zůstat tu pracovat pak znamená buď návrat pouze odložit (a možná si ušetřit tu holou prdel), anebo se posléze rozhodnout zůstat tu dlouhodobě. Což je kapitola sama o sobě, kdo v téhle situaci nebyl, nepochopí, ti, kdo byli, moc dobře ví, o čem mluvím.

Život na Zélandu je jednoduchej a pohodovej. Všichni jsou k vám neuvěřitelně přátelský, lidi tu maj brilantní smysl pro humor a země je to jedním slovem nádherná. Hrozně se vám odsud nechce. Pak si ale představíte, že jednou pojedete domů na návštěvu, vaše máma bude mít najednou šedivý vlasy a vy nebudete vědět, jak se to stalo. Prakticky celou dobu, co jste pryč, se děsíte toho, že vám jednoho dne zazvoní telefon s tím, že se něco děje, a vy se tam nedostanete dřív jak za tejden. Vzpomínky na lidi a místa doma bolí. Někdy strašně moc. (Třeba právě teď, když o tom tady píšu haha.) Nevíte, jestli vrátit se znamená vzdát se. Anebo zůstat znamená vzdát se. Spousta z nás má pak doma nějakej nevyřešenej byznys, o kterým si nejsme jistý, jestli bychom se k němu měli vrátit, anebo naopak zůstat, kde jsme, a pokusit se zapomenout. Zůstat ale znamená začít druhej život, navázat jím na ten první a kočírovat je, aby se mezi sebou moc netloukly (protože ty rány budete schytávat hlavně vy). Je ale nutný se nějak rozhodnout, protože jinak budete střídavě žít oba najednou, budete přesedávat z jedný židle na druhou a kolikrát si nebudete jistý, kde váš život vlastně je. Bee si tohle všechno moc dobře uvědomovala a nebyla schopná pohnout se z místa. Nakonec rozeslala pár životopisů s tím, že uvidí, jestli se jí podaří sehnat práci, a když jo, zůstane tu s náma. Bylo ale evidentní, že do toho moc úsilí nevložila, protože nebyla vůbec rozhodnutá, co chce. Když něco doopravdy chcete, je to jednoduchý. Je ale dost těžký dostat něco, co vlastně asi nechcete.

Nakonec se rozhodla za poslední stovky dolarů, co jí zbyly, procestovat Severní ostrov a vrátit se domů. O svým rozhodnutí pak několikrát pochybovala, a jak se blížil čas jejího odletu, přibývalo incidentů, kdy mě kropila slzama, protože věděla, že jí Zéland, a hlavně Queenstown, bude hrozně chybět. Měla už ale letenku, a tak nebylo cesty zpět. A je to dobře. Nejtěžší na tom vybrat si jednu cestu je, že to znamená nejít po těch ostatních. Po všech jít ale nemůžete, a nevybrat si znamená zůstat stát na místě. Dobrá zpráva je, že neexistují špatná rozhodnutí, protože každá z těch cest někam vede. Nemůžete předem vědět kam, a tak to prostě musíte zkusit a doufat ve šťastnej konec. Kterej taky není jenom jeden a může čekat na konci všech těch cest :)

Poslední, co mi Bee řekla, bylo: „I hate you“. Protože nechtěla na letišti brečet. Protože si nikdy nemyslela, že se tolik sblížíme, protože jsem její první non-asian real friend.

Miss u dearly, Bee, and always will :)

 bee.jpg

 

Zaujalo: S Asiaty prostě nikdy nevíte

Jeden Janicin kámoš byl hodně spešl. Seděli jsme na pivu, vedli běžnou konverzaci, všechno v pohodě. Jenom mě vážně zaráželo, že týpek vypadal, že je mu tak mezi osmi a deseti. Snažila jsem se vsugerovat si, že je mu aspoň dvanáct, ale to nešlo prostě… když jsem pak na věk nenápadně zabrousila, vyrazil mi dech tím, že je mu 28. Venku řikám Janice: „Hej to mě poser, že je mu 28!! A ona: Jak jako „jemu“…?? Vždyť je to holka“ What?!! To je na mě fakt moc. A ještě: „Neřikej, že sis toho nevšimla, dyť je to uplně jasný!“ A že prej na Taiwanu je takovýchhle lidí hrozně moc. No mrtě štěstí, že když k někomu mluvíte v angličtině, nijak nerozlišujete, jestli mluvíte k holce, nebo klukovi.. v češtině by to byl fakt trapas. Nicméně fakt nesouhlasim s tim, že je to evidentní, a tak zkoušim ostatní. Nejdřív Mylese. O pár dní později sedíme opět v baru a Janice někam zrovna odešla s Taiwancem (Taiwankou). Já k Mylesovi: „Hej… s kým to odešla Janice?“ Myles: „No s tím týpkem z Číny…“ Po tváři se mi rozuleje triumfující úsměv. Myles: „What? On není z Číny?“ Chytnu výtĺem… „z Číny jo, ale není to on haha.“ Nejvíc byla ovšem Lisa. Já: „So what do you think about Janice´s friend?“ Ona: „Ohhh he´s not my type anyway. :D

 

Více na: http://menclikova.blog.idnes.cz

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.