Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

Amerika o které se nevypráví 3.

Simon Achenbach 10.1.2014

Animated fireplace burning logs

III. Tři jámy

S přírodou by se člověk měl naučit domluvit. Já se učím. A dělám jednu chybu za druhou. Nikomu ale tím neubližuji, pouze si komplikuji vlastní život a ruinuji vlastní peněženku. Když jsem se rozhodl na stará kolena vyhlásit tomu našemu “civilizačnímu zázraku” válku a na vlastní kůži udělat to – čemu věřím – musím se pokorně smířit. Můj problém je v tom, že jsem přesvědčen o vlastních schopnostech překonat úspěšně každou překážku.

Vemte si letošní zimu. Tady u nás v Americe nastolila svoji vládu krutěji než bývá zvykem. A tak ti, kteří přírodě rozumí se s tím smířili. Já, protože jsem tvrdohlavý jeliman – ne. Rozhodl jsem se, přesto že země ztvrdla jako beton – nechám ty tři jámy stejně udělat.

Když si stavíte domov daleko od lidí, ty tři jámy prostě musíte mít. Ta první je samozřejmost, protože každý správný dům má mít sklep. Ta druhá je do určité míry luxus, protože je pozůstatkem civilizační nákazy. Je to místo kam bude odcházet do nádrže všechen ten náš lidský odpad, který se pak pravidelně bude odvážet. Z hlediska vztahu k přírodě je však nejdůležitější ta třetí jáma. V ní bude končit všechno to, co my lidi den co den vyhazujeme a co ve městě odvážejí popeláři. O obyčejných odpadcích člověk “civilizační” moc neuvažuje, protože to není jeho starost. Ale v přírodě? Dovedete si představit, kdyby jste ten kadodenní sajrat prostě jen vyhodili za barák? Lidi jsou většinou jako prasata a kdyby v té naší zemi neexistovali patřičné zákony (jak napsal jeden zdejší diskutér, že Amerika je policejní stát), tak nevím, nevím. Zákon tedy přikazuje, že barák v divočině prostě tu třetí jámu musí mít. Ta až se zaplní se musí zahrabat a prostě vykopat další. Když necháte udělat tak velikou jako já, vydrží to průměrně až 10 let.

Ruch na našem pozemku přilákal nejtajemějšího souseda o kterém mi místní lidé napovídali všelijaké drby. Říkají, že to je bláznivý milionář – který si tady koupil obrovský kus země i s dávno zrušeným dolem. Prý v tom dole postavil nějaký bunkr pro případ války. Mě moc šílený ten chlapík nepřipadá. Představil se mi jako Paul a nabídl mi jakoukoliv pomoc, když budu potřebovat. Poradil mi také s hloubkou těch jam a doporučil tu hlínu ze všech třech dát na jednu hromadu a také přikrýt plachtou. Nejvíce ho zaujal náš vysoký plot, jeho očička se hezky zaleskla. Tak, že na těch drbech bude možná zrnko pravdy. To ale prozkoumám až v budoucnosti.

Ted’ vím, že dělat jámy v zimě je blbost. Stálo mě to o pár tisíců dolarů víc. Musím se však vymluvit na svoji nedočkavost. Jezdím mezi New Yorkem a budoucím domovem jako šílenec, protože se blíží okamžik konečného rozhodnutí – jaký dům postavíme. Všichni ti, kteří něco o takových věcech vědí jsou tady a vůbec nepochybuji, že jim začínám lézt na nervy. Chci je prostě hlavně využít. Mám totiž svoji představu, ale potřebuji je – aby mi ji vybrousili do konečné krásy – jako brusič diamantů, před kterého položíte na stůl neopracovaný kámen.

Jsem optimista a den co den v duchu děkuji osudu za to, že mi dopřál zkusit naplnit můj sen. Dokazuje to – jak se vlastně celý život zaobíráme věcmi, které pro naše opravdové štěstí nejsou vůbec důležité. Člověk jako takový prostě někde udělal strašnou botu. V tom neustálém spěchu vlastní civilizační evoluce zapoměl – že ten úžasný dar, který mu příroda dala, jeho vlastní existence – zneužívá a vůbec si ho neváží.

 

 

 

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.