Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

A.Modigliani-Lehce erotický příběh z letního Bulharska

Amedeo.Modigliani 27.3.2014

Když může Viewegh tak proč ne já?

Že on má talent a já ne? Zase, zatímco Viewegh seděl doma u Sázavy na zadku a podrýval režim tím, že se jeho tatík stýkal s disidentem Kohoutem, já brázdil a dobýval svými botaskami Východní Evropu. 

     Do Bulharska jsem vyjel s Petrem, Mírou a Leonardem. Po mizerné večeři, jsme první večer kráčeli spolu s Leonardem k lesíku, jenž ukrýval naše zdejší příbytky. Chatky jednoduchého typu. Tu jsme zaslechli hovor dvou ryb, jdoucích za námi. Švitořily lahodnou slovenštinou. Ne, nepíši scifi, toto je čirá realita. Ryby, tak jsme říkali holkám, na nástavbě střední školy. Kdo to vymyslel, není podstatné. Asi ale Norbert, neboť jeho bratr to dotáhl na obrazovku televize. Norbertovo slovo, pohříchu často velmi vtipné, mívalo pak samozřejmě o dost vyšší váhu, než slovo normálního smrtelníka. Původní záměr byl, aby holky netušily, o kom, že se to bavíme. A „ryba, coby holka, se vžila náramně. „Dal bych si rybu,“ tuto větu jsme my, věčně nadržení chlapci, vyslovovali často. Stávalo se, že přítomná dívka, v prostinké nevědomosti, zareagovala „A víš, že já taky.“ Ta představa, zvlášť, jednalo-li se o dívku pohlednou, nás vždy nadmíru vzrušila.

     Zpět do Bulharska. Slovo dalo slovo a ryby skončily v naší chatce. Žádné nemravnosti. Ne, že bychom po nich netoužili. Renatčiny veselé tmavé oči, tmavé vlasy k ramenům, i to ostatní, mě rozhodně neodpuzovalo, naopak. Leč tyto ryby se neukázaly být nymfomankami, a tak vše proběhlo ve vší počestnosti. „To nebyly marný ryby, co?“ rozplýval se Leonardo. „Ne, to teda ne,“ odvětil jsem. A cítil, že Leonardo cítí totéž, co já. Šanci!

     Následující den se konal seznamovací večírek. I u Slovenek včera zjevně přeskočila jiskra. Celý večer jsem protančil s Renatkou. Do euforie mě přiváděla, ne jen, její slovenština. Když mě požádala, zda bych ji nedoprovodil na chatku, že si chce sundat punčocháče, neb je jí horko, cítil jsem se v sedmém nebi. A Renatku cestou vřele líbal a muchlal.

Život je tak krásný! Páni, já snad hned druhý večer,……

Přestože svlékání punčocháčů jest samo o sobě záležitostí dosti intimní, na víc, než na nějaké to ještě vášnivější objetí a šátrání nedošlo. „Já bych se TEĎ chtěla ještě na ten večírek vrátit,“ odstrkávala Renatka mé hravé ruce. Důraz na slůvko „teď“ napovídal, že vše je, jak má být, tj., na té nejlepší cestě. Zářil jsem, a u stolů, takový jsem já, když se mi daří, opatrně flirtoval i s jinými děvčaty. Mým vtipným poznámkám se nejvíc smála pohledná vysoká Radka. „Nevadí ti, že jsem tak vysoká?“ zašeptala mi do vlasů ve chvíli, kdy kdosi Renatku vyzval k tanci. „Nevadí,“ zalhal jsem. Vadilo mi to hodně, zatančit jsme si spolu nemohli. „Ale v posteli to nevadí, viď?“ optala se mne vzápětí s laškovným úsměvem na rtech ta roztomilá šestnáctka. Zažívaje pocity Alaina Delona v nejlepších letech, jsem ji ubezpečil. „Tam to nevadí ani v nejmenším!“  O tom, že to nevadí, jsem nepochyboval. S Renatkou jsem se ještě prošel po břehu moře, přičemž nás hravá, dovádivá vlna ošplouchla až k bokům, mně ocákla džíny, jí její delší lehkou květovanou sukýnku. Ach!

Vydali jsme se na cestu, na jejímž konci mne očekávaly nejkrásnější rozkoše světa. Zpíval bych štěstím, kdybych to uměl. Zpívám však tak, že bych s přehledem vyhrál generála hvězdné pěchoty. V jakékoli konkurenci, přísahám. V závěsu za námi Renatčina kamarádka Marta. Místo Leonarda ji však objímal modrooký Petr. Leonardo, jenž se stal na vojně, kde velel četě cikánů, alkoholikem, doplatil zas jednou, na svou, ne příliš sportovní postavu. Nu a potom, Petrovy modré oči Paula Newmana, dokázaly oblbnout leckterou holku.

Čím to, že bývají ženy tak povrchní?

Neměl jsem čas s nešťastným Leonardem soucítit. Mé myšlenky se upnuly jen na jedno. Cosi v rozkroku mi těžklo čím dál tím víc a překáželo mi v chůzi. Líbal jsem, muchlal a objímal Renatku. Svět byl, jedním slovem, NÁDHERNÝ. Chatka otevřela svá vrátka. Na jedno lůžko se svalil Petr s Martou, na druhé, já s Renatkou. Žel ty postele od sebe dělily snad jen dva ubohé metry. Šaty, napůl mokré z moře, šly ihned dolů. Díky bože za ty dary! Vznášel jsem se, jak sokol, srdce i všechny ostatní orgány, včetně plic, ledvin a jater, jásaly. Jediné, co mne, a hlavně mou dívku rušilo, byly necitlivě zvuky, které se ozývaly z vedlejšího lůžka. V rozkroku už mě bolelo přímo nezřízeně. Již mnoho hodin stupňovala se má touha. Za chvíli bude po všem a přijde ta nevýslovně úlevná, nádherná tryskající slast. Renatka, má láska! Já ji doopravdy měl v těch chvílích nesmírně rád. Miloval jsem ji. Tak, jako každou ženu, která se rozhodla, darovat mi, beze zbytku, to nejcennější, co vlastní. Takový jsem já.

     Leč nic takového! Slast žádná, za to bolest ve slabinách stále větší a větší. Renatka mi povolila vše, ale to nejžádoucnější, ne a ne. Slovně jsem příliš naléhat nemohl. Petr, jenž zjevně velké problémy s dosažením svého štěstí neměl, by mohl mé marné snažení, pak dávat všude k dobru. Znal jsem toho hajzla dobře! Ještě tam venku na mě mrkal, ukazoval palec nahoru, jakože i já jsem jednička. A teď tohle.

     Jakési rány a řev rozzuřeného býka! Chatka se kýve. Co to je? Zemětřesení? V Bulharsku? Jsem příliš mimo, abych čemukoli porozuměl. „To je Leonardo, křičí, že jsi mu sebral klíče,“ napovídá mi mé děvče. DOPRDELE! Slyším Petrův tlumený smích. Konečně nahmátnu v pohozeném oblečení klíče, zakryji klín tričkem a čekám, až bude Leonardo, který obchází chatku stále kolem dokola, tlouct do stěny, co nejdále ode dveří. Položím je rychle na schod, „Tady je máš!“ křiknu, a zamykám.

     Nebudu to protahovat. Přestože jsem byl v cuku letu opět schopen bez vady a mocně se snažil, nevnikl jsem tím svým roztouženým pacholkem tam, kam jsem toužil, a při představě, že bych snad své těžké mužství táhl zpět do své chatky jednoduchého typu, jsem moře nahromaděného napětí raději vyplavil do Renatčina něžného hebkého klína. Aspoň to!

Nad svou postelí jsem našel zabodnutou dýku. Leonardo mi kladl za vinu Martinu zradu.

     V následující dny mi nijak zle nebylo. Renatka mne sice napoprvé neobšťastnila ale místo po jejím levém boku mi patřilo zcela neoddiskutovatelně. Až jsme se ocitli v inkriminované chatce znovu. Jenže tentokrát s námi i Míra a Leonardo. Petr s Martou záhy podlehli svému nezřízenému chtíči a jali se věnovat nechutným erotickým hrátkám. Atmosféra v temnu chatky jednoduchého typu znatelně zhoustla. Máš před sebou, chlapče, druhý pokus, říkal jsem si, a pečlivě promýšlel strategii. Je na čase, aby ti dva přebyteční vypadli.

     Po deseti minutách jsem však, ve společnosti Leonarda, opouštěl chatku sám. Dva poražení samci! Vítězný samec, Míra, jenž připomínal vzhledem mladého, vousatého Josefa Abrháma, na to, aby sbalil holku, nemusel ani promluvit. Stačil mu pouhopouhý úsměv.

Proč jsou ženy tak povrchní?

Mluvit začínal až od nějaké té promile v krvi. Svět je nespravedlivý! Mně, když jsem chtěl dosáhnout úspěchu, nezbývalo než mluvit a mluvit. Ač nekuřák, sáhl jsem do Leonardových zásob v kufříku a postupně vykouřil Camelku, Philip Morrisku a Marlborku. Všechny chutnaly tak, jaký byl i svět, NA HOVNO. Perly sviním! Kdybych kouřil Startky nebo Marsky, účel by to splnilo taky. Opil jsem se Slnčev bragem, levným bulharským koňakem. Leonardo, ač, jak jsme si již prozradili, alkoholik, byl rozumu bystrého a velmi sečtělý. Závěrečná slova jeho krátké úvahy na téma lásky, „že všechny ženské jsou kurvy,“ by se snad dala tesat! Láskyplné myšlenky se mi pomalu přesouvaly směrem k dlouhonohé Radce. No, a kdyby to s ní, čistě náhodou, nevyšlo, je tu přeci ještě ta Hanka od Hodonína, anebo ta copatá Polka Mariola.

     Uběhly dva dny. Mé místo, po Renatčině levém boku, zaujal Míra. Jejich vztah, alespoň přes den, dle mého soudu, postrádal mou jižanskou vášeň. Míra, jak málo mluvil, tak, pokud byl s děvčetem, i málo konal. Ruce ponechával v nečinnosti. Zatímco já Renatku, v dobách, kdy jsem ji vlastnil, co chvíli ohlazoval, jeho ruce ožívaly jen ve chvílích, kdy se sápaly po sklenici s pivem, nebo sklínce Slnčev Bragu. V noci jsme, tak jako vždy, v zahradní restauraci „U Turka“ střídali pivo se Slnčev bragem. Leonardo, prokládaje zmíněné ještě zelenou, opilecky zpíval. Holky, jako častokrát, naši společnost opustily dřív. Míra měl v sobě již jistě dobré dvě promile a tak začal, i když s jistou námahou, i mluvit. „Tyii hele, mu můžu se tě na něco zeptat? Obrátil se ke mně. „No, co? Tyii hele, čistě du důvěrně, jen meziiii nááámiiii, d da dala ti tenkrát Renata?“ Normálně, doma, bych zřejmě zalhal. Ale jde to i tady, v té teplé vlahé jižní noci, v tom prosoleném, mořem vonícím vzduchu? Slnčev brag milosrdně otupil mé, před pár dny raněné, smysly a city. „Nedala.“ Přiznal jsem po chvilce váhání. Míra se rozchechtal. Ne škodolibě, to ani náhodou, jeho smích zněl uvolněně, jako by z něj cosi těžkého spadlo. „Mně, mně, ta ta taky ne e“ zalykal se. „Fakt? Kecáš?, ožil jsem, jak už dlouho ne. „Neříkáš to jen proto, že je ti to všechno přede mnou blbý? Ne e, nekecám, nedala mi, níííc nebyiilo. Ja jak byl ten PPPetr hned vedle, tak, víííš sám, co co je to za za hajzla zzzlomyslnýho, užvaněnýho.“

Jásali jsme oba. On, že jsem neuspěl já. Já, že ani on. Svět není zas tak špatnej!

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.