Neděle, 19. listopadu , svátek má ahold

A.Modigliani-Kam čert nemůže nastrčí ženskou (aneb tak trochu Okresní přebor)

Amedeo.Modigliani 10.4.2014

Znáte to všichni z filmů. Nabušení hráči amerického fotbalu, chlapci samý sval, samá hrana, sebevědomé úsměvy podpořené dokonalým chrupem a navrch, úchvatné dresy. Bill, Bob, Brandon, Dylan, Steve, Jack……k tomu drsní koučové a rozevláté roztleskávačky. Sex na zadních sedadlech cadillaců a buicků v autokinech. To je Amerika!

Naproti tomu Česko. Naše skvadra: Amáro, Rumcajs, Pítrs, Lopindajs, Zlatej zub, Malej Průcháč, Čárlik, Sabo, Pípa, Svobodník, Jírovec a Ital. Ital to jsem já. Dresy takové, že na halovém turnaji v Roudnici nad Labem místní Leoš Mareš oznámil, že nastupujeme v dresech, které byly kdysi, zřejmě, nedá se to s jistotou určit, zelené. K vysoustruženým postavám a buickům hodně daleko. S tímhle matrošem proniknete na stříbrná plátna těžko.  

Při tom tenhle příběh se podobá americkému snu. Z nuly až na vrchol.  

Tucet kluků z jednoho dvora se dalo společně na pozemní hokej. Podivný sport, já vím, ale o to tady vůbec nejde. Začátky krušné. Porážka stíhala porážku. Při hokeji nás držela jen parta a svůdné krátké sukýnky našich kolegyň, pozemních hokejistek. Jak jsme se blížili plnoletosti, přidalo se k našim radostem, při výjezdech pro další a další výsledkové nakládačky, díky přejícím velkorysým číšníkům, ignorujícím bezvousé tváře, i pivo, a rum s colou.

Po čtyřech letech otloukání, neuvěřitelné se stalo skutkem. Stali jsme se dorosteneckými mistry České republiky! Kdo vstřelil rozhodující gól do sítě pražské Slavie na 2:1, nejspíš uhodnete sami.  Do tehdy, díky neexistenci čističek odpadních vod, špinavé a smrduté Vltavy byl Ital, v rámci oslav, vhozen jako první. 

Před námi vrchol kariéry, zápas o titul mistra Československa! První mač jsme doma nezvládli. 1:1.

S o to větším odhodláním jsme za 14 dní vyrazili do Bratislavy k odvetě. Vedeni realizačním týmem, který tvořil trenér Velkej Průcháč, vedoucí mužstva Prajda a řidič Biftek, jsme nastoupili do stařičkého autokaru zn. Praga RND. Po osmi hodinách, neboť náš dýchavičný bus vyžadoval časté přestávky na regeneraci sil, jsme dojeli do kempu. Štamgasti v zahrádce přivítali své české bratry, ne příliš lichotivými, pokřiky „Zasratý Čehúni a český kokoti.“ Naším přechodným domovem se staly „útulné“ desetilůžkové chaty.

V předvečer zápasu, taktická porada s jasným závěrem „Kluci, zejtra pude vo strašně moc, tak dneska nedělejte žádný kraviny, žádný pivo, žádný cigára, večerka je v devět!“ Odulý, více než metrákový, Biftek dodal, „jestli zejtra, kurva, nevyhrajete, dete domu pěšky, kurva!“ Nikdo neprotestoval, nikdo nevznesl dotaz, vážnost situace jsme si uvědomovali všichni.

Spokojené vedení se vydalo na obhlídku místních pivnic a tým usedl na lavičky v zeleni areálu. S hokejkami v rukách jsme relaxovali a básnili o zítřejším vítězství. A šli jsme i dál, jednou to dotáhneme do reprezentace, a pak, možná i na olympiádu. Proč ne?     

V nejmenším jsme netušili, že se nezadržitelně blíží devastující pohroma, naše ZKÁZA.

ĎÁBEL vzal na sebe podobu sličných středoškolaček z Orlové, které se vrátily z výletu. Chudinky holky neměly zjevně potuchy, jak vypadá opravdový sportsmen. Amerických filmů ze sportovního prostředí bylo tehdy k vidění pomálu. Když zahlédly hokejky a modré, červené a černé teplákové soupravy typu, každý pes, jiná ves, rozpoznaly v nás vrcholové sportovce a rozhodly se, že se s námi seznámí.

V momentě šlo vše k čertu. Celá dlouhodobá příprava, všechny smělé plány, všechny vznešené sportovní cíle. A stačilo k tomu málo. Holky z Orlové totiž z útrob svých tašek vylovily lahve s likéry. Likéry ořechové, čokoládové, peprmintové. „Napijete se s námi, kluci, jo?“ Co teď? Byli jsme sportovci, dorostenečtí mistři Čech, ale především, především jsme byli slabí muži. Co muži, mladí náctiletí kluci. Možná i tři minuty jsme statečně vzdorovali. Holky se však do naší přízně dokázaly vetřít až neskutečně zákeřně. „Vy tak krásně mluvíte“ tvrdily. Naše jihočeská táhlá nespisovná mluva jim, na rozdíl od domovské spisovné „ostravštiny kratkych zobaku,“ připadala neobyčejně sexy. Rozmluvili se i ti z nás, kteří do této doby, ze sebe před holkou víc, jak dvě slova, nedostali.

Zítřejší finále zapomenuto. Utopeno v hořkosladkých likérech a v očích, s vypitým alkoholem, čím dál tím přitažlivějších děvčat.     

Ochladilo se, přesouváme se do chaty. Kdosi zhasl. Smích, chichotání, pištění. Čísi pád z palandy. Nadávky a smích. Ruce se mi klepou, jak pověstnému ratlíkovi, když zkoumám ve tmě dívku, která se vyšplhala ke mně na palandu. Místností kolují lahve. „Napíí se!“ Upíjím a moje partnerka též. Vnucuji pití jiné dovádivé dvojici a chystám se pokračovat v započatém díle. Tj. v průzkumu tajemných oblin, zákoutí a skulin toho božského stvoření vedle sebe.

V tom ZÁŘE a užaslé výkřiky „To snad není možnýý! Tyyy vole, co, co je to tady?!!

Co jéé, zhasni volee!“ Slova kapitána týmu, Amára, jsou posledními slovy odporu. V chatě realizační tým, navrátivší se z pivní exkurze. Nějaký závistivec, nějaká svině, nás udala! Vyděšené holky chvatně mizí. Hromy a blesky se snášejí na naše hlavy. Na závěr Bifťa všem přítomným hráčům jednu ubalí. Vinnej, nevinnej, všechno jedno. „Abyste se probrali, kreténi!“

Ptáte se, zda to pomohlo? Nu, nepomohlo. Jedni zvraceli ještě tu noc, jiní ráno, a největší smolaři v průběhu zápasu. Prohráli jsme 1 : 3.   

PS. Za rok jsme si již titul mistrů Československa utéci nenechali.

Za odměnu nové dresy. Bílé s červeným pruhem po straně. Jako slavný Ajax Amsterdam! Avšak, ne všechny maminky uměly prát, jako ta moje. Polovina mužstva, od druhého zápasu, v dresech Ajaxu nehrála. Hrála v růžovém.

Jeden z nás, Sabo, vystudoval časem FAMU a léta nás krmil tím, že by se náš příběh mohl zfilmovat. Že jest to prý zajímavý námět. Přišla revoluce a on zjistil, že točení reklam je mnohem jistější zdroj obživy. A tak přišel kdosi jiný, kreativnější, a vymyslel „Okresní přebor.“

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.