Pondělí, 25. září , svátek má ticháčková

A.Modigliani - Jak jsem pašoval pětistovku

Amedeo.Modigliani 23.5.2014

Bylo, nebylo, ležívala kdysi za devaterými horami a devaterými řekami, jedna krásná země jménem Jugoslávie. Země, kam jsme jezdili kvůli úchvatnému pobřeží, a také proto, že jsme si tam připadali, aspoň na Istrii tomu tak bylo, trochu, jako na ZÁPADĚ!   

Čech je tvor věčně s něčím nespokojený. Ke štěstí mu nestačí, že se může opalovat na žhnoucím slunci a koupat v průzračném moři. Kdepak on chce něco navíc. Přičemž tím navíc nemá na mysli ježčí bodliny v zadku, případně fialový otisk pálivé medúzy na líci. Našinci zkrátka nestačí tři dvoudecky vína, tři piva a tři kopečky zmrzliny na 12 dní. Byli i tací, kteří toužili po tričku, přestože to znehodnoceno primitivním nápisem v cizácké řeči. A protože kapesné prachbídné, rozmazleným jedincům nezbývalo nic jiného než ignorovat dobré mravy, odhodit veškeré zábrany a stát se pašeráky.

Tento rok jsem žádnou západní valutu nesehnal. Kurs, za který mi nabídl marky frontman barové kapely J., zvaný Rotschild, se mi jevil být natolik nemravným, že jsem ho s ním poslal tam, kam patřil, totiž do prdele. Znalci tvrdili, že v Jugošce, je možné vyměnit i českou pětistovku. Když jsem stál na hraničním přechodu v Rusovcích před autobusem a sledoval, kterak se šikovný celník laská s límcem mé žluté bundy, pousmál jsem se. Z toho límce jsem pětistovku před hodinou vyjmul a připevnil si ji leukoplastí pod koleno. Zas jednou jsem měl štěstí v neštěstí. Akorát chodit jsem se z obavy, abych ji nevytrousil, bál.   

„Čo vy dvaja, čo sa tam schovávatě? No VY, vy dvaja!“ Samozřejmě, jak jinak! Ta zlá slova určena mě a Mírovi. Doprovázeni úlevnými pohledy souputníků, ze kterých se nyní stali pouzí přihlížeči dramatu, jsme položili své kufry na pult. Každý před svého zakaboněného celníka. „Otvortě ten kufor! Čo je toto, prečo mátě tolko kafí?“ poukázal ten můj na šest balíčků zrnkového Standardu. „To mám, kdybych, kdybych se s někým seznámil, četl jsem, že teď v Jugoslávii, kafe teď moc není“ koktal jsem. Chlap mi projížděl kufrem, jak rentgenový paprsek. Prohmatal vše, od pasty na zuby, přes ponožky, záhyby triček až po krabičky filmu. „Možem ten film rozbaliť? Můžete, ale já na něj už nikdy nic nevyfotím,“ hlesl jsem smutně a potil se při tom, jako prase. Ne jen, že jsem viděl, že ten pedant zná veškeré úkryty, o kterých jsme doma uvažovali ale on na mě, co chvíli zlomyslně vybafl, „A keď vás vozmem na osobnú prehliadku taktiež nič něnájděm, čo?“

Má vyprahlá ústa se zmohla pouze na chraptivé „Ne.“  Nešlo jen o tu pětistovku. Svíral mě strach, že když ji objeví, tak mě nejen nepustí na vysněnou dovolenou, ale pár let nevyjedu ani do NDR a ještě mi to zavaří v práci! To vše kvůli blbé pětistovce! Dokonale vyškolený profík, bez pochyby rozpoznal mou nejistotu a tušil, že na těle něco ukryto mám. Instrukce však zřejmě zněly „Hlavně vyhmátnout potencionální emigranty.“ A zamýšlené emigraci obsah mého zavazadla nenasvědčoval.

Přežil jsem, stejně jako Míra, jehož pětistovka překročila hranice v kakaových věnečcích. Kromě té bankovky jsem vezl na prodej, abych si přilepšil nějakými těmi dináry, ještě ty zrnkové kávy a jedny zbrusu nové botasky.

V luxusní Opatiji neprojevil o pětistovku a zboží zájem nikdo. Zkusím to jinde. Považoval jsem se za mistra světa v autostopu na Istrii. V předešlých letech, vždy s klenutou návnadou po boku, jsem úspěšně dobyl značnou část tohoto poloostrova. Přestože Slávka díky svým jiskrným očím a nepřehlédnutelným čtyřkám, byla předurčena k tomu, aby u nás přistávalo jedno Ferrari vedle druhého, posunovali jsme se vpřed rychlostí, za niž by se styděl i invalidní šnek. Svou roli, kromě málo upnutých šatů, sehrála i ta okolnost, že každý, kdo měl všech pět pohromadě, trávil ten tropický den u moře. Přestože z rozžhavené Moščeničky Dragy jsme se svezli, nekecám, kus cesty vozem rychlé záchranné pomoci, jejíž všímavý řidič tak naplnil Hippokratovu přísahu, do kýženého Rabacu jsme nedojeli. A Moščenička Draga, toto sousloví se stalo na dlouhá léta synonymem zmaru, kterým mě moji rádoby kamarádi častovali při jakémkoli nezdaru či selhání.

Den blbec nekončil. Nazpět, v souladu se zákonem schválnosti, zastavil hned první vůz. Sympatičtí Angličané nás vtěsnali mezi stohy zavazadel svého VW Transporter a vzali až do Opatije. To, co jsme zdolávali před tím 5 hodin, jsme stihli za 50 minut. Šli jsme rovnou na večeři. „Jé ty sis koupil pěknou igelitku,“ zubila se od stolu Majka. Ztuhl jsem. Ta taška nebyla moje! Omylem jsem v zabordelařeném autě sebral jinou. „Do prdele, kde je můj pas?!“ zaúpěl jsem. Dřív než mě stačil zkosit infarkt, jsem při pokusech o oživení srdeční činnosti, pas nahmátl v kapse u košile. Přišel jsem jen o 4 balíčky kávy, nové botasky a mapu. Vyměnil jsem je za pět dětských triček, dle vzhledu, používaných k čištění zablácených bot.

Nu nic, musím směnit tu pětistovku. Příležitost se naskytla brzy - na programu výlet lodí do Lovranu. Kdybych byl natolik významný, že bych měl svého životopisce, ten by se nemohl vyhnout faktu, že jsou v mém životě chvíle, kdy se dostávám, za pomoci alkoholu, do takového zvláštního stavu, do jakéhosi transu, do euforie, kdy příliš nevnímám to, co se okolo mě děje. Zapomínám na vše, co jsem si plánoval, i s děvčaty třeba, a jen a jen se bezuzdně, bez jakýchkoli postranních úmyslů, bavím. Kolikrát se mi to už stalo, před tím i potom?!

Něco podobného mne potkalo i teď. Na vině byl zcela jistě Prošek. jugoslávský likér, tzv. tlamolep, který nám byl po dobu plavby zdarma servírován. Považte, poprvé v životě jsem mohl pít alkohol zadarmo! A co je hlavní, mohl jsem ho vypít, kolik chtěl. Nepil jsem sám, pil i Míra, pil i Ota, pila Slávka, Maruška, Sylva, Naďa, Majka, prostě všichni, celá naše výprava.

Jen mě jediného ovšem čekala povinnost – proměna vody ve víno, českých korun v dináry. A zrádný, nesmírně zrádný ukázal se být ten Prošek! Neklopýtal jsem, nic takového, ale pohyboval jsem se v takovém zvláštním rozjařeném vzduchoprázdnu, v té mé euforii. Vešel jsem do trafiky. Mladík za pultem na můj dotaz pravil: „Něma probléma,“ tu zdejší kouzelnou frázi, a ukázal na kalkulačce, kolik mi vyplatí. Zasmál jsem se. Tak to ne, hochu, já vím své. Už mě okradli v Polsku, v Rumunsku, v Praze mi ukradli hodinky rovnou z ruky, a teď chceš i ty, bratře Jihoslovane? Smlouvali jsme čtvrt hodiny. Já požadoval 2000 dinárů, on nabízel jen 1000. Nedohodli jsme se. Absolutně jsem to nechápal. 

„Ale on Ti víc dát nemohl, vždyť černý kurs je 1:2 a ne 1:4,“ smáli se mi ráno Míra, Ota, Slávka, Maruška, Sylva, Naďa i Majka, svědci toho obchodu. „A já jsem chtěl 1:4? Aha,“ posmutněl jsem. „A proč jste mě na to tedy neupozornili,“ šeptl jsem vyčítavě? „My ti to říkali furt, ale s Tebou nebyla žádná domluva. Aha.“  

Pátý balíček kávy obdržel recepční Josip za to, že vzal v ochranu Slávčinu kabelku, kterou její majitelka, opojena Burgundac crni, zanechala na taneční terase. „Já chci konečně vidět ty delfínky, víš, ty, jak si hrajou v moři při měsíčku.“ Kteroužto kravinu jí kdosi (asi já?) nakukal. Šestý pak Radomir, hlava rodiny od sousedního stolu, snad nejdobrosrdečnější člověk, kterého jsem v životě potkal. A protože cenného jsem již nic nevlastnil, milá recepční Rájka se musela, chtě nechtě, spokojit s polibkem. Za to, že mi nosila na pláž mírně hanbaté jugoslávské časopisy, čímž mne učinila zajímavým a žádaným.

A pohádky byl konec.

Tu nechtěnou pětistovku, opět diskrétně schoulenou pod kolenem, jsem navrátil tam, kde se cítila nejlépe, kde si jí lidé vážili a kde tak ráda obíhala. DOMŮ!  

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.