Pátek, 22. září , svátek má polar, biggles, Kozef Jajetán Ventyl

9.10.2045

karlos BS MC 12.10.2014

Sundal jsem si brýle a promnul unavené oči. Na stole přede mnou leželo skoro hotové zařízení. Ještě dopájím poslední integrovaný obvod a pro dnešek končím. Přede mnou poblikával starý LCD monitor a pod stolem hučel počítač. Ten stroj snad přežije všecko a XPéčka bylo to nejlepší, co lidi od Billa Gatese kdysi vymysleli. Kdysi....

Zavřel jsem oči a na chvíli usnul. Zdálo se mi, jak mě táta čil jezdit na kole. O kamarádech ze základní školy. O seznámení s rockovou muzikou a vesnických tancovačkách. I o té první holce, co mi dala nejdřív pusu a pak i sebe. Viděl jsem jí jen jednou, pak už nikdy. O divokých mejdanech s pitím do rána. O všech motorkách, co jsem sedlal a o svobodě.....

S trhnutím jsem se probudil a shodil brýle na zem. Opatrně jsem se pro ně sehnul a hlavou mi neodbytně projela myšlenka-o svobodě. To už ale bylo hodně dávno. Svoboda postupně přestala existovat. Vím moc dobře, že už není žádná a taky vím, že mi už nezbývá moc času. Ito, že konec nebude vůbec hezký.

Třesoucí rukou jsem uchopil myš a do klávesnice pomalu naťukal pár příkazů. Schéma zapojení zmizelo z monitoru kamsi do útrob disku. Otevřel jsem mapu mé země. Kdysi mé země. Už není moje. Asi před dvaceti lety přišli oni. Začalo to pomalu a nevinně. A pak už to nikdo nedokázal zastavit. Byli krutí a před ničím se nezastavili. Nic jim nebylo cizí. Drancovali, pálili, mučili, vraždili a ti nahoře je v tom podporovali. Došlo to tak daleko, že vytvořili systém dokonalé genocidy. Genocidy obyvatel mé vlasti. Kdysi mé vlasti. Dnes už z ní moc nezbylo.

Měli to skvěle vymyšlené. První šli bojovníci. Vnikli do města, nebo vesnice a začala jatka. Bojovníci měli přísný zákaz ničit domy. a infrastrukturu vůbec. Vyhnali lidi do nákladních aut a odvezli je kousek stranou. Tam už buldozery vyhrabaly obrovské díry do země. Bojovníci měli přísný zákaz používat střelné zbraně k likvidaci původních obyvatel. Prostě všechny nahnali k okrajům těch jam a ubíjeli kladivy, motykami, nebo prostě jen podřezávali. Mimoděk jsem si sáhl na vrásčitý krk. Jaké to asi je? Bolí to?

Znova jsem kouknul na mapu. Blíží se to, pomalu, ale jistě. Za bojovníky pak jely ženy se spoustou dětí. Komisař jim pak přiděloval prázdné domy. Noví obyvatelé většinou vyházeli věci z oken před domy, kde déšť a zima dokončila zkázu. Jednou mi můj známý ukázal fotografie, jak to vypadá. Tenkrát jsem si myslel, že jde o špatný vtip. V televizi se nic takového samozřejmě nesmělo objevit. Teď už vím, že o žádný vtip nešlo. Ale na to už je pozdě.

S námahou jsem se postavil. Francouzká hůl byla opřená o zeď za stolem. Sáhl jsem pro ni a pomalu se odšoural na krátkou procházku kolem domku. Prošel jsem udržovanou zahrado, pohladil psa, který ležel v křesle u bazénu a vrátil se zpátky dokončit práci.

Oči mi mimoděk sklouzly na fotografii mé dávno zemřelé ženy. V duchu jsem jí poprosil za odpuštění. Za to, co chci udělat. Ale věřím, že by mi to schválila.

Kdysi dávno jsem seděl v hospodě s bývalým střelmistrem. Od něj mám skoro dvěstě kilo dynamitu. To ještě směly být hospody. Už dávno nejsou, všechen alkohol je zakázaný. V úkrytu mám ještě láhev whisky. Tu si sebou vezmu na svojí poslední cestu.

Trubice dynamitu zatím neškodně odpočívají ve zdech mého domu. Všechny odpalovací dráty jsou svedené do jednoho místa v rozvaděči za elektroměrem. A tam je také přesně místo na krabičku, která mi leží na stole. Můj poslední triumf.

Poslední součástka je na místě. Na monitoru něco bliklo a červená linie poskočila o centimetr. Už nemám čas. Vzal jsem ze stolu hotové zařízení a zamířil k rozvaděči. Vložil jsem krabičku na místo, připojil kabely a záložní baterii. Diody blikly a na displeji se rozsvítilo číslo 200. Odešl jsem do pokoje a rozvítil světlo. Naposledy jsem se rozhlédl po starožitném nábytku, kožené sedačce. Otočil jsem se a zhasnul. Znovu jsem zkontroloval krabičku. Na displeji svítilo 199. V pořádku. Přišrouboval jsem ocelovou deskou elektroměru a zaplomboval ji.

Znovu jsem vešel do pokoje a rozsvítil. Věděl jsem, že někde za zdí se na displeji rozsvítilo 198. Věděl jsem, co se stane, až tam bude 000. A doufal jsem, že bude dům plný cizích lidí. Lidí?

Už opravdu není čas. Otevřel jsem láhev a napil se přímo z ní. Možná se mi to zdá, nebo slyším křik nevinných zabíjených lidí. Znovu jsem se napil a pak ještě. Ten nářek je skutečný. Dopil jsem láhev a hodil jí na zem.

Konec snad nebude tak strašný, jak jsem si myslel.....

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.