Středa, 20. září , svátek má oslik, elinor

17 listopad: Velkolepý kýč namísto reflexe

sekundoměr 17.11.2014

Přestože se pod dojmem vlastní životní frustrace snažím politiku sledovat stále méně a méně, dnešní den byl z domácího pohledu poměrně významným, a tak jsem si ani tentokrát o sedmnáctém listopadu nenechal ujít večerní zpravodajství naší, tedy České televize.

Musím říct, že to bylo ještě horší, než bych asi původně čekal. Jak jen bych to tak nějak shrnul... Přesně nevím. Padlo na mě takové zvláštní rozpoložení, něco jako zoufalost, znechucení. Nemůžu říct, do jaké míry jde ze strany tohoto média o jakousi účelově pojatou masáž. Těmto spekulacím se raději vyhnu. Ten klipovitý kýč, který jsem měl možnost zhlédnout, bych označil spíše jako produkt nevědomosti tohoto národa či jednoduše stádovitosti celého lidského pokolení.

Doba, ve které se momentálně nacházíme, je čím dál více založená na zkratce, střihu, obrazu a výkřicích vytržených z kontextu či bezobsažných frázích. Příčinu tohoto neutěšeného stavu můžeme do jisté míry spatřovat v samotném rozvoji médií. Internet  je dnes poměrně dostupným standardem. Informace jsou blíž než kdykoli předtím a dostupné i širokým vrstvám tupanů, kterým se tak musí přizpůsobovat. Protože většina lidí zkrátka není uzpůsobena k tomu, aby mohla správně vyhodnocovat plnohodnotná sdělení. Je otázkou, zda je zmíněný nedostatek důsledkem např. špatného a nemoderního vzdělávání, ale to teď není až tak podstatné.

Touto klipovitostí pak mohou být ovlivněni i relativně nadanější jedinci, kteří před nás vystupují na obrazovkách. To je první možnost. Tou druhou je, že v současném mediálním frmolu a při množství poptávaných "žurnalistů" se zkrátka ne vždy podaří najít onu pečlivě zkoušenou a důsledně prověřovanou elitu, která dříve seriózním jazykem národu opatrně a s pověřením sdělovala, co si má vlastně myslet. Inu, všechno má svá pro a proti, bych tak řekl. Ale to opět trochu odbočujeme.

Prostě ať jsou důvody jakékoli, to, co dnes ČT předvedla bylo v mých očích  jedním velkým vyprázdněným kýčem. Dnes byl onen velký  svátek, 17. listopad. Den, který chtě nechtě položil základy veškerého establishmentu, který nás obklopuje. Je tedy naprosto pochopitelné, že mu je jednou z jeho přirozených součástí věnována nesmírná pozornost. Ale opravdu je účelné, aby vše proběhlo v takovém nekritickém, rádoby vzpomínkovém duchu? Jako by právě před 25 lety započal opravdový život nás všech. Jako by se udělala tlustá čára za starým a počly nastávat šťastné a bezstarostné dnešky. Ale odpovídá takový pohled skutečné realitě?  Jak krásně a nejspíš nechtěně můj pocit z celé té seance v jejím průběhu vyjádřila načančaná moderátorka Savarová. Přibližně cituji: "Ne všichni dnes věnovali dnešní sváteční den vzpomínkám. Někteří lidé také vyrazili za nákupy či za zábavou." A následovaly nesmírně podstatné reportáže o nákupech našinců v Bavorsku ("kde je všechno lacinější a kvalitnější") či pohled do jednoho z akvaparků, kde byli rodiče a jejich zmatené dětičky dotazováni na svůj vztah k 17. listopadu a přístup rodičů k politické výchově potomků.

Nechci přímo říkat, že mi to připomínalo reportáže o pracujících a jejich postoji třeba k 1. či 9. květnu, protože něco takového jsem v dané době dost dobře nezažil. Ale působilo to na mě dojmem podobné myšlenkové prázdnoty. Jakéhosi historického balastu, o kterém si něco myslet musíme, i kdybychom nechtěli. 17. listopad byl ve zpravodajství ČT bez nadsázky  pojat jako historická obhajoba současnosti, bez jasných hranic mezi čirým zprávařstvím, komentáři a publicistikou.

O důležitosti svobody nám před mikrofony poreferovaly takové morální autority jako Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš, Miloš Zeman či Václav Klaus. Ano. Jsou to vrcholní političtí představitelé této země. No ale co už lépe dokumentuje bezradnost našeho obecně společenského postoje k 17. listopadu než prázdnota slov všech těchto zmíněných. Sobotka. Člen již víceméně neposkvrněné generace, který nám hlubokomyslně sdělí, že teď už je vše jen na nás. Člověk, který na práci v podstatě v životě nesáhl. Andrej Babiš, podnikatelský šíbr, který i díky svým předlistopadovým kontaktům pohádkově zbohatl a čím dál více chňape po mocenských nitkách v této zemi. Jak pitoreskně z jeho úst zní slovo svoboda. Klaus, který se před kamerami opět nezapomene pochválit, jakže tu transformaci výborně provedl. Všichni tito mluvčí jsou ukázkovým ztělesněním zkostnatělého politického establishmentu, který se vždy a za každou cenu, v jakémkoli společenském zřízení, drží u moci, postupně s čím dál menší vazbou na reálný život svých spoluobčanů.

Tasení červených karet vůči hlavě státu a házení vajíček jsou samozřejmě příliš viditelnými a tedy zároveň i lehce lacinými symboly protestu, ke kterým se rádi připojí i jinak politicky neangažovaní, neaktivní občané. Je logické, že se něčemu takovému věnuje pozornost. Ve stínu této události ale z mediálního pohledu zcela zanikly další, méně masové, ale přesto nebo možná právě proto mnohem důležitější a autentičtější projevy nespokojenosti občanů. Ať už jde o tradiční akce některých stran spíše z periferií politického spektra či průvody jiných politických nebo podobně zaměřených spolků, organizací. Přitom právě tato shromáždění, která upozorňují na chyby současného uspořádání, o kterých se běžně neinformuje, jsou skutečnou páteří a onou veskrze důstojnou připomínkou událostí 17. listopadu. Bez ohledu na to, co si například myslíme o současném prezidentovi, je třeba doplnit, že vybít se házením vajíček, pískotem a předvádět dobře viditelná gesta zvládne téměř každý. Ale konkrétně rozumět projeveným apelům, upozorňovat na systémové chyby současné společnosti atd., to je zkrátka něco úplně jiného.

Prostor ve vysílání dostali rovněž lidé, kteří byli přímou součástí tehdejších překotných listopadových změn. Jako studentští aktivisté Pajerová s Mejstříkem, Michael Kocáb či představitelé slovenského disentu. Je příznačné, že tohle všechno následovalo až po řekněme oficiální části se zmíněnou promluvou politiků o svobodě. Navíc se celá tato pasáž upínala k snad až zbytečným jednotlivostem onoho osudového dění. Vstup zpravodaje z moderního virtuálního studia, který nám názorně předvedl, kudy že to dav kráčel při své cestě z Albertova na Národní třídu. Vyslechli jsme si vpravdě šokující svědectví tehdy 5letého klučiny, dnes dospělého muže, který si vybavoval výjevy scén s lidmi ukrývanými při zásahu za bezpečná vrata okolních domů. Pomyslnou třešničkou pak byl vstup z pražského koncertu, kde byl jednou větou otázán počestný Jaroslav Hutka, symbol statečného a nikdy neutuchajícího boje za ty správné antiudavačské hodnoty, zda si při emigraci v r. 89 dokázal představit, že za pár dnů bude zpívat svou Náměšť před zaplněnou letenskou plání. Ach, to vzpomínání na ty těžké časy, kdy se vše nakonec v dobré obrátilo... Kdesi uprostřed této pasáže jen lehce zazněla zmínka Martina Mejstříka, že je mu nevolno, kdyži si uvědomí, co politici za 25 let udělali s tím, co si studenti vybojovali.

Aby bylo jasno. Toto nemá býti zapšklým komentováním dění okolo či snad bezhlavou a frustrovanou kritikou polistopadových poměrů. Nebo dokonce touhou vrátit se někam nazpět, do období společenské deziluze, prázdných frází a politických procesů či řečí o přestavbě v pozdější fázi. Rozhodně ne. Však právě zmínka oněch prázdných frází, kritika jakéhosi banálně historizujícího přístupu k tak významnému výročí, jakým 17. listopad bezesporu je, bezpečně dokazuje, že autor pouze cítí, jak se z původního společenského étosu postupem let vytrácí duch. Tehdejší studentské vzepětí tak získává své místo někde mezi vyloděním v Normandii a profláklými prorežimními svátky, jakými byla VŘSR nebo První máj.

Proč místo pasáže o akvaparcích nebyl dán prostor třeba vyjádřením filosofů, sociologů, historiků, kteří by se pokusili zodpovědět, co nám Listopad přenechal v myšlenkové, morální, psychologické rovině? Proč, namísto planého honění se za obrazem a útržkovitými výroky toho kterého politika či pamětníka, nebyla společně pokládaná otázka, co bylo onou finální pohnutkou, která studenty přiměla k pochodu, bezpečnost k zásahu a národ k masovým protestům? Kam jsme se myšlenkově posunuli? Desítky dalších otázek, které by v souvislosti s ucelenějším zpravodajstvím o všemožných protestech a shromážděních, lépe dokumentovaly, oč vlastně má při této příležitosti jít. Že 17. listopad nemá být prázdnou připomínkou památné historické chvíle, která se udála před čtvrstoletím. Že má jít především o reflexi poměrů současných, o jakousi inventuru demokracie, svobody, sociálního státu apod.

Čím častějí všechny tyto pojmy v meziřečí zmiňujeme, tím nejasnější je jejich skutečný obsah. Až jejich prázdnost počíná nebezpečně připomínat  onen proslulý dialog, demokratizaci a přestavbu z těsně  před/revoluční doby. Pokud bychom ale případně došli k názoru, že navrhovaná forma příliš nezapadá do reálného rámce hlavní zpravodajské relace, pak se zkrátka nabízí ještě jedna otázka. Zda by nebylo lepší, aby ČT pro příště zvolila spíše standardně strohý zpravodajský pohled na aktuální události dnešního dne, a to i ve světě. I to by podle mě mělo větší smysl než vystavět velkolepý kýč, jehož efekt zákonitě považuji za kontraproduktivní.

 

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.